Vstupte do učebnice marxistické filozofie!

 

Všechno je a také není, neboť všechno teče, ustavičně se mění, ustavičně vzniká a zaniká.
Herakleitos

 

  Dialektikou původně Řekové nazývali umění vést spor či klasifikovat pojmy a věci na druhy a rody. V tomto smyslu Aristoteles považuje za prvního dialektika Zenona z Eleje. Platon však jako dialektiku chápal hledání rozporů tvořících podmínku k myšlení. V dobách renesance už byly dialektické ideje rozporu a změny přejímány zčásti i při zkoumání skutečnosti. A v tomto smyslu je za otce dialektiky považován Herakleitos z Efesu, který již v antice vytvořil učení o proměně věcí tohoto světa, ale také umění o této proměně diskutovat.

B. Engels: Vývoj socialismu od utopie k vědě (úryvek)   Její opak je dnes označována  metafyzikou, což znamená chápání světa jako strnulého systému, v němž převažuje klid či cyklický pohyb bez vnitřních rozporů a kvalitativních změn. Vychází z absolutizace relativní stálosti věcí a jevů, z přeceňování klasifikace řádů, druhů či rodů v přírodních vědách a velmi úzce souvisí s jejich rozvojem v předcházejících stoletích. Dodnes přežívá jako zjednodušený pohled na svět.

Dialektika byla kdysi uměním vést spor o věcech, jevech a myšlenkách,
dnes je to umění vidět spor uvnitř jich samých

B. Engels: Dialektika přírody (úryvek)   Ve středověku až na výjimky převládal metafyzický pohled na nehybný svět oficiální církevní scholastiky a dialektika se téměř nevyvíjela. Sám její název byl spíše používán pro formální logiku. Teprve v renesanci započaly první nesmělé návraty k dialektickému myšlení, z nichž nejznámější představoval Giordano Bruno. V 18. a 19. století pak dialektika zaznamenala významný rozvoj zejména v dílech německé klasické filozofie, kterou představovali Kant, FichteSchelling. Vrcholem předmarxistického dialektického myšlení byla práce Hegelova.

  Dialektika se však po většinu svého času rozvíjela na půdě idealismu jako dialektika idejí. Teprve bouřlivý rozvoj přírodních věd dovolil Marxovi pochopit základní skutečnost, geniálně předpokládanou již Herakleitem, že dialektika má univerzální charakter, že nepostihuje jenom vývoj myšlení, ale že vývoj myšlení je odrazem vývoje materiálního světa, v němž dialektika platí také. To spolu s pozoruhodným rozpracováním myšlenek materialismu Ludwigem Feuerbachem umožnilo Karlu Marxovi a Bedřichu Engelsovi odhalit vzájemnou spojitost materialismu a dialektiky a vytvořit základy dialektiky nové.

  Marxismus dialektiku neobjevil, ale poprvé poznal, že je všeobecným principem reality, v níž je obsažena. Tím, že ji spojil s materialistickým chápáním světa a "postavil z hlavy na nohy", z ní učinil skutečnou vědu. To je největším objevem Karla Marxe.

Materialistická dialektika

  Dialektika je názor na svět, vycházející ze základních principů v materiálním světě odpozorovaných a platících, ale také projevujících se v lidském myšlení, jež je odrazem materiální skutečnosti. Je to reálný stav světa plného rozporů, z nichž vyplývá vývoj, a plného souvislostí, v nichž tento vývoj probíhá. Současně je to nejobecnější věda o těchto rozporech, souvislostech a vývoji celého světa, společnost nevyjímaje.

Materialistická dialektika je přírodní vědou, která má tu smůlu, že platí i ve společnosti.
Proto je, jako každý pravdivý poznatek o společnosti, někým odmítána či znevažována,
a jiným překrucována v souladu s jeho zájmy.

1. Princip všeobecné souvislosti věcí a jevů

  Již lidová moudrost říká, že "všechno souvisí se vším". Ve skutečnosti tomu tak opravdu je. Všechny věci a jevy kolem nás jsou vzájemně podmíněny, působí na sebe, ovlivňují se a souvisejí spolu. Neexistují věci a jevy izolované, ničím nepodmíněné. To je nejzákladnější princip hmotného světa. Tento princip platí v přírodě, ve společnosti i v myšlení. Souvislost, to je vnější vztah jevů.

Mezi dvěma, zdánlivě oddělenými jevy existuje vždy další, který je spojuje - zprostředkovává

  Každá věc, každý jev vytržený ze souvislostí, jsou iracionální, neobjasnitelné. Při zkoumání čehokoliv je nutné postupovat tak, že to prozkoumáme izolovaně, jakoby vyjmuté ze souvislostí. Poté však všechno musíme  vrátit zpět do svých souvislostí a prozkoumat znovu spolu s nimi jako celek. Teprve tehdy můžeme dojít k pravdivému poznání věcí a jevů. Smysly můžeme poznávat jen formální, prostorové či časové souvislosti, většinou nedůležité. Podstatné souvislosti, např. vnitřní a příčinné, můžeme poznávat pouze rozumem.

Všechny věci a jevy spolu souvisejí

  Souvislosti věcí a jevů jsou nejrůznějšího druhu, existuje jich nekonečné množství, vždy stále znovu a znovu bude možné odhalovat nové. Souvislosti můžeme nejrůznějším způsobem klasifikovat, např. podle:

  Význam jednotlivých souvislostí se mění spolu s okolnostmi, tedy s podmínkami, v nichž jevy probíhají. Poznání, tj. odhalování takových souvislostí, které jsou v daných podmínkách podstatné. Filozofie však zkoumá pouze souvislosti univerzální, ostatními se zabývají příslušné vědy.

Umění poznávat je uměním odhalovat souvislosti a pochopit jejich význam

2. Princip vývoje

  Vše se pohybuje, mění a vyvíjí. Vesmír, příroda, člověk, společnost, myšlení, prostě vše. Není na světě nic, co by se neměnilo, nepohybovalo, nevyvíjelo. Není hmoty bez pohybu a pohybu bez hmoty. Pohyb a změna jsou základními principy materiálního světa. Vše, co se dnes jeví takové, je zítra jiné. Při zkoumání čehokoliv musíme jev vytrhnout z jeho pohybu, vývoje, procesu změn, prozkoumat staticky, a poté jej znovu vrátit tam, kam patří, a prozkoumat jej ještě v jeho pohybu, v jeho historickém vývoji. Teprve tak můžeme dojít k pravdivému poznání.

Vývoj, tj. nevratný, určitým směrem orientovaný pohyb v času

  Metafyzický přístup ke světu uznává zpravidla kvantitativní vývoj, tedy takové změny, jimiž se mění jednotlivé vlastnosti, ale nemění se charakter, podstata věcí a jevů. Za zdroj tohoto vývoje jsou považovány vnější vlivy. Dialektický přístup vedle toho vidí i kvalitativní změny, to je takové, při nichž se v důsledku kvantitativních změn mění charakter, podstata věcí a jevů, tedy jejich kvalita. Za zdroj vývoje považuje vnitřní síly - rozpory působící uvnitř věci či jevu.

Vývoj je samopohybem hmoty, společnosti či vědomí

Pohyb má tři základní podoby:

  Tyto podoby pohybu se zpravidla nevyskytují v čisté podobě, ale ve vzájemné kombinaci, kdy je jedna z podob převažující.

Pohyb, změna a vývoj jsou formami existence všeho

3. Princip rozpornosti souladu

  Vše existující utváří vždy určitou jednotu. Každá jednota je však rozporná uvnitř i s vnějším světem. Každý soulad je jen zdáním, tvoří jej vždy rozpory. Tyto rozpory jsou vnitřním zdrojem vývoje věcí a jevů, samovývoje světa. Vývoj, to je řešení existujících rozporů. Stav věcí je vždy jen jedním ze stupňů řešení rozporů. Nic není bezrozporné, a proto věčné. Každý soulad je jen formou, jejímž obsahem jsou vnitřní rozpory. Vyřešení každého rozporu přináší vždy rozpory nové. Zánikem vnitřních rozporů zanikají věc či jev jako takové a stávají se něčím jiným - s novými rozpory (viz zákon jednoty a boje protikladu).

Vše existující je vnitřně rozporné

Dialektika je teorií i metodou

  Dialektika je univerzální teorií, chápající svět v  neustálém pohybu a změně, odmítající strnulé pohledy na cokoliv. Neuznává existenci ostrých hranic, neboť v přírodě ani společnosti neexistují; jsou pouze v abstrakci vytvářené člověkem. Je teorií světa, v němž všechno souvisí se vším, jedno vyvolává druhé, je jím podmíněno, a ve kterém je vše ve své proměnlivosti pouze dočasné a vždy vnitřně rozporné.

  Je nejen teorií, vysvětlující svět, je současně nejobecnější metodou jeho poznání a také přeměny. Metodologické předpoklady k tomu byly formulovány Leninem:

  Materialistickou dialektiku tvoří systém zákonů a kategorií, které nelze užívat izolovaně a měřit skutečnost buď tím, či oním zákonem, tou či onou kategorií, nýbrž vždy pouze v jejich vzájemných souvislostech, tak jak se v realitě projevují. Jinak by byla dialektika mrtvou, neužitečnou scholastikou.

Dialektika je nejúplnější a nejobecnější metodou poznání i praktické přeměny světa.
Nutí nás chápat svět v jeho složitosti, ale současně nám umožňuje v té složitosti neuvíznout.

Dále k zákonům dialektiky