Vstupte do celé učebnice!

 

Kategorie jsou právě tak málo věčné jako vztahy, které vyjadřují.
Karel Marx

 

Subjekt a objekt

  V přírodě, odmyslíme-li si člověka, existují pouze objekty, tedy její jednotlivé součásti, na sebe vzájemně působící bez účasti vědomí. Přes svou nekonečnou složitost byla příroda v podstatě velmi jednoduchá, dokud se neobjevil člověk: poznávající, přetvářející, vstupující do aktivních vztahů s přírodou i ostatními částmi své společnosti. Původní přírodní vztahy různých objektů na sebe vcelku jednoduše působících byly doplněny vztahy novými, v nichž se stále více objevovalo lidské působení - záměrné a cílevědomé.

Objekt

  Objektem je ta část přírody, na kterou je ve vzájemném vztahu něčím působeno. Je to element, nevybavený vůlí a vědomím, nebo člověk a skupina vůli či vědomí v tomto vztahu neuplatňující, v podstatě pasivní účastník určitého konkrétního vztahu. Jeho reakce je spíše automatická, mechanická, nanejvýš reflexivní, předem definovatelná, nezávislá na vůli a vědomí. V užším slova smyslu je objekt předmětem poznání nebo působení.

Objektem je pasivní prvek určitého vztahu

Subjekt

  Jediným subjektem v přírodě se postupně stával člověk, vybavený vůlí, vědomím, ale i jeho jednotlivé skupiny a lidská společnost jako celek. Je to aktivně jednající či poznávající jedinec či skupina. Vždy však jenom do té míry, do jaké svůj rozum a vůli používá. I člověk může být ve vztazích s přírodou i ostatními lidmi a společností pouhým objektem, jestliže svůj rozum a vůli nevyužívá. Objektem je v podstatě i tehdy, jestliže svůj rozum používá zcela nesprávně, jestliže svou vůli uplatňuje zcela neúčinně.

Subjektem je vůlí a vědomím nadaný,
účinně je užívající účastník vztahu

  V přírodě je to jednoduché - vzájemně na sebe působí objekty. Ve společnosti záleží na každém, zda je objektem či subjektem. Lidé ale nejsou rozděleni na objekty a subjekty. V každém ze svých mnohačetných vztahů hrají jinou roli. Zpravidla jsou sice všichni nadáni vůlí a vědomím, a tak by měly být ve společnosti jenvztahy různých subjektů. Ale ne všichni svou vůli a vědomí užívají účinně, ne vždy si uvědomují své vztahy a postavení v nich. Zcela běžně si vytvářejí falešné iluze a neznají zákonitosti, které ve společnosti působí, nebo dokonce existenci těchto zákonitostí popírají. A tak se lidé velmi často nechtíc stávají pouhými objekty působení.

Aby se člověk a jeho skupiny změnily z objektu v subjekt,
musí si uvědomit své postavení a chovat se podle něho

 

Dialektika celku a části

  Tyto dvě kategorie dialektiky zkoumají nekonečnou strukturovanost hmoty. Vše existující je součástí nikde nekončící struktury všeho. Obě kategorie postihují i některé stránky univerzální souvislosti věcí a jevů.

Celek

  Každý celek má své části. Neexistuje již dále nedělitelný, nečleněný celek. Každý celek je součástí jiných celků. Neexistuje nejvyšší, konečně velký celek. Největším dosud známým celkem je nekonečný vesmír.

  Celek není jen pouhým souhrnem svých částí, je především souhrnem vztahů mezi nimi. Je novou kvalitativně vyšší jednotkou než suma částí. Vztah sjednocující celek vyvolává v daném souboru předmětů takové vlastnosti a zákonitosti, jež u rozptýlených předmětů neexistují. Celkem tedy není jakékoliv seskupení různých elementů, to se celkem stává pouze do té míry, do jaké se funkčně spojují jednotlivé části vzájemnými rozpory. Části jsou prvotní, vztahy mezi nimi mají prvenství. Jestliže vztahy uvnitř celků slábnou a zanikají, celek se rozpadá a také zaniká. Části mohou existovat dále jako části jiných celků. Naopak jestliže mezi zcela různými věcmi či jevy vznikají a sílí vztahy, vzniká z nich nový celek.

  Celek je jednotou svých částí. Poznávat mnohotvárnost jeho vnitřních vztahů je možné pomoci analýzy a syntézy. Mystický charakter dává celku holismus.

Celek je více než souhrn částí,
je produktem svých vnitřních i vnějších vztahů a rozporů

Část

  Část je vždy součástí celku. Část nemůže existovat sama o sobě. Každá část je současně celkem a má své části. Jestliže se vztahy uvnitř části stávají silnějšími než její vztahy s celkem, celek se rozpadá. Složité části jsou zpravidla součástí více celků. Jestliže vztahy k jinému celku přerostou, část se od původního celku odděluje.

  Části jsou hlavní a vedlejší. Oddělení vedlejších částí nemá vliv na existenci celku, oddělením hlavních částí celek zaniká. Také vztahy mezi částmi jsou hlavní a vedlejší. Zánik vedlejších vztahů nemá za následek rozpad celku, zánik hlavních vztahů ano. Části i vztahy mění svou důležitost. Tím se mění i celek.

Vztah celku a částí

  Celek a část spolu tvoří dialektickou, tj. vnitřně rozpornou jednotu. Vzájemně se podmiňují a ovlivňují. Celek je určující, části jej vytvářejí. Části a vztahy mezi nimi se mění, to je zdrojem vnitřního pohybu celku a jeho vývoje. Celek mění svou kvalitu tehdy, přestává-li být vůči částem určující, mění-li se podstatným způsobem jeho části a vztahy mezi nimi. Jinak dochází pouze ke změnám kvantitativním. K vzniku, zániku či změně podstaty celku dochází kvalitativním skokem.

  Složité celky mají více rovin částí; vše je současně částí různých rovin. Čím složitější celek, tím rozmanitější jsou části, jejich struktura, pohyb a vztahy.

  Neexistují absolutně uzavřené systémy. Vše existující je součástí mnoha celků, jednotlivé celky se vzájemně prolínají a působí na sebe. To je základem jejich poznatelnosti.

  Každý celek i každá část jsou pouze dočasné. Zánik celku neznamená nutně zánik částí, ale vždy jejich změnu. Zánik částí neznamená vždy zánik všech celků, k nimž patří, ale vždy jejich změnu. Konec každého celku je vždy provázen vznikem celků nových. Zánikem vyššího celku nezanikají celky nižší, jen se mění. Existence, to je proces změn uspořádání hmoty v celky a části.

Hmota je ve své různorodosti, členitosti, čase a prostoru nekonečná
a všechny její celky i části spolu vzájemně souvisejí

 

Dialektika vnitřního a vnějšího

  Tyto dvě kategorie odrážejí vlastnosti, vztahy, souvislosti a rozpory, tedy jednotlivé stránky součástí nekonečně strukturovaného světa. Jsou tedy hlubším pohledem na vztah celků a částí.

Vnitřní

  Existuje jen v dialektickém vztahu s vnějším. Vytváří podstatu, vedle níž je součástí obsahu. Je to část obsahu, vstupující do vztahu s ostatním světem pouze prostřednictvím vnějšího. Je rozporné, což vytváří jednotu celku. Obsahuje nutné, což je projevem zákonitosti vývoje. Obsahuje obecné, zvláštní i jednotlivé, což je základem míry jeho totožnosti i odlišnosti s ostatními entitami. Tvoří strukturu, která je základem funkce. Seskupuje se ve vnitřní formu, která je výsledkem jeho vztahů.

Vnější je projevem či příčinou vnitřního a naopak

Vnější

  Je částí obsahu vstupující do přímých vztahů s ostatním světem; vyjadřuje vnitřní a je jím podmíněna; existuje jen současně s ním. Určující se může stát pouze tehdy, přeroste-li do vnitřního, ovlivní jeho vztahy a podstatu.

  Obě kategorie jsou relativní, vždy ve vztahu k určitému celku; v nižších či vyšších celcích si místa zaměňují. Vnějším často nazýváme i to, co je plynulým přechodem, zprostředkujícím článkem mezi vnitřním i vnějším a je součástí obojího.

Vše vnitřní je v jiných vztazích vnější a naopak

 

Dialektika struktury a funkce

  Vše existující má svou strukturu a funkci, tedy určitý řád. V přírodě neexistuje nic, co by nemělo svou funkci, nic, co by nemělo svou strukturu. I věci vytvářené člověkem je mají. To může svádět k závěrům, že tento řád byl i v přírodě věcem a jevům někým dán - byl stvořen. Struktura i funkce však vznikají současně s věcmi a jevy. Jsou podmínkou a způsobem jejich existence. Věci a jevy, u nichž funkce a struktura nejsou v souladu, zanikají nebo se mění tak, aby k souladu došlo.

Struktura

  Je to způsob vnitřního uspořádání částí každého celku, jeho rozmístění a vztahy v prostoru. Nikdy nevzniká náhodně. Je výsledkem rozporů mezi vznikajícím jevem, jeho pohybem a vnějším prostředím. Struktura je vyjádřením souvislostí jednotlivých částí vzniklých pohybem. Je výsledkem vnějších a vnitřních rozporů. Neexistuje struktura bez funkce. Nejobecnější strukturou hmoty je prostor.

Struktura je forma uspořádání v prostoru vzniklá pohybem

Funkce

  Je souhrnem vnitřního pohybu mezi částmi celku a pohybem celku ve vnějším prostředí. Funkce je především pohybem, řešícím rozpory s vnějším prostředím. Je vztahem mezi dvěma prvky. Je to činnost, samopohyb směřující k uhájení, ospravedlnění existence celku. Je podmíněn vnitřním pohybem uvnitř celku. Oba tyto pohyby jsou zprostředkovávány strukturou. Neexistuje funkce bez struktury. Nejobecnější funkcí hmoty je pohyb.

Struktura a funkce se vzájemně podmiňují a ovlivňují. Jsou v dialektické jednotě.

  Struktura může mít větší setrvačnost, pomaleji se přizpůsobuje funkci a vnějšímu prostředí. Ale přizpůsobovat se musí. Zanikne-li funkce, nezaniká ihned struktura, jen mění svou funkci, které se pak přizpůsobuje. Změna struktury vychází z rozporů mezi částmi navzájem, mezi částmi a celkem i mezi celkem a prostředím při změně funkce nebo prostředí. Funkce vyjadřuje obsah a struktura formu.

Ve vzájemném vztahu je funkce prvotní, určující

  Poznat věci, jevy a procesy znamená pochopit jejich pohyb a důsledky tohoto pohybu, jejich místo ve světě souvislostí i složitou vnitřní strukturu - tedy orientovat se v na první pohled nepřehledné univerzální souvislosti všeho.

 

Dialektika vzniku a zániku, konce a počátku, nového a starého

  Svět je směsicí nového a starého, vznikajícího a zanikajícího, konců i počátků, vzniků a zániků. Tento přirozený stav, trvající miliony let, však při vzniku lidského vědomí narazil na souhlas či nesouhlas člověka, který si ke svému prostředí, ke svým výtvorům i sám k sobě vytvořil určitý vztah. S ledasčíms novým se těžko smiřuje, s mnohým starým se nechce loučit. Některé konce, zvláště ten svůj, odmítá občas uznávat. Ale to nic nemění na jejich přirozenosti. Člověk ve svém vědomí procesy vzniku a zániku absolutizuje, příroda ne.

Příroda nemá hranice času a prostoru,
ty si vytváří, a podle svých potřeb mění, člověk

Vznik

  Všechno někdy vzniklo, má svůj počátek. I počátek je proces. Vše nové vzniká v lůně starého hromaděním kvantitativních změn. Ty přerostou ve změnu kvalitativní urychlením procesu vývoje - skokem. Nic nevzniká samo o sobě, bez příčiny, bez předchůdce, bez souvislostí. Vše má své kořeny v něčem předchozím. Nic není úplně nové, obsahuje v sobě vždy stopy starého. Žádný počátek proto není absolutní, je vždy relativní, tj. ve vztahu něčeho k něčemu. Vznik je jen vývojovým mezníkem. Počátek, to je první bod ohraničeného prostoru či procesu, přičemž každá hranice je relativní. V přírodě se nevyskytují ostré hranice, každá mez je plastická, je to spektrum. Přesné hranice si vymýšlí pouze člověk, ve skutečnosti neexistují. Každá stránka určitého jevu či procesu má svůj počátek někde jinde. Věci a jevy nelze vidět jen ostře ohraničené časem a prostorem.

  Vše vzniká z něčeho, nic nevzniká z ničeho. Každý vznik je vždy jen přeskupením existujícího, zrušením starých a vytvořením nových kvalit, celků i částí, podstat i jevů, obsahů i forem, vztahů i rozporů. Každý počátek je jen kvalitativním skokem ve vývoji něčeho předchozího.

Vznik je procesem změny kvality

Zánik

  Vše existující má svůj konec. Jen čas a prostor jsou nekonečné. Žádný konec není absolutní, nikdy nezanikají všechny složky, stránky či rysy jevu současně, vždy něco přežívá, vše schopné dalšího rozvoje je vždy přejímáno novým jevem či procesem. Každý konec je vždy zároveň počátkem něčeho nového. Každý konec je vždy relativní, je vždy procesem. Stejně tak jako počátky i konce jednotlivých stránek leží jinde a je možné vymezit je přesněji. Každý konec je jen kvalitativním skokem ve vývoji něčeho budoucího.

Konec je lidskou absolutizací některé stránky věci, jevu či procesu

Vztah konce a počátku

  Mezi jakýmikoliv dvěma body času i prostoru lze vždy nalézt třetí bod. Věci, jevy a procesy plynule přecházejí jeden do druhého. Není konce bez počátku a počátku bez konce. Obojí jsou jen gnoseologické kategorie, postihující určité stránky jevů a procesů, umožňující pochopit změnu podstaty jevu v nepřetržitém procesu vývoje. Nelze absolutizovat konce a počátky, staré či nové, vznik a zánik, minulost či budoucnost; jejich prostřednictvím je však možné chápat svět:

  Navzdory radosti či zármutku člověka ze všech počátků a konců, jsou to jen uzlové body, definované člověkem. Ve skutečnosti nikdy nic nezačíná a nekončí absolutně, věci a jevy se jen neustále přeměňují, prolínají, vzájemně v nich prostupuje staré s novým. Čím složitější je jev, tím komplikovanější je jeho proměna.

Věci, jevy a procesy v sobě obsahují prvky minulosti, současnosti i budoucnosti.
Vše existující je jednotou přetržitosti a nepřetržitosti.

 

Dialektika jména a pojmenovaného

  Lidé odpradávna ve snaze odlišit sami sebe, své skupiny, okolí, výtvory a později i své představy a názory, označovali bytosti, věci a jevy jmény. Cokoliv člověk považoval za významně odlišné od ostatního, pojmenoval to. Vyjádřil tím určitý existující subjekto-objektový vztah. Umožnil tím trvalejší setrvání oné odlišnosti ve svém vědomí.

Když člověk zjistí, že něco existuje, pojmenuje to

Pojmenované

  Každá součást přírody či vědomí se něčím odlišuje od ostatních podobných součástí. Zatímco pojem, kategorie či klasifikace postihují míru totožnosti jevů a věcí, jméno vyjadřuje především jejich odlišnost. Pojmenování, tj. vytržení jednotlivosti z určitých vztahů a souvislostí, je to svým způsobem individualizování, izolování něčeho, co izolované není. Je to potvrzení existence něčeho ve vědomí. Pojmenováno může být i reálně neexistující, např. představa, sen, iluze, výmysl a lež. Všechny jevy existovaly alespoň v zárodcích dříve, než byly pojmenovány.

Pojmenované je ve vztahu ke svému jménu objektivní

Jméno

  Aby jméno plnilo svou funkci, musí být odlišné od ostatních jmen. Ničím jiným omezeno není. Aby se snáze pamatovalo, bývá někdy v okamžiku svého vzniku nějak spjato s pojmenovaným. Toto sepjetí však bývá různě volné. Jméno vyjadřuje pojmenované s nestejnou přesností i jednostranností. Jméno může vyjadřovat určité stránky, vlastnosti, rysy pojmenovaného bez ohledu na to, zda jsou podstatné nebo nepodstatné. Jméno může být v čase svého zrodu pouze výrazem objektivního či subjektivního vztahu autora k pojmenovanému. Může od samého počátku vyjadřovat podstatu pojmenovaného zkresleně nebo dokonce záměrně zcela obráceně. Jméno nemusí ani v okamžiku svého zrodu vyjadřovat vůbec nic. Jméno pouze odlišuje pojmenované od ostatního. Je konkretizováním pojmu, je falešným odrazem pojmenovaného.

Jméno je subjektivním odrazem pojmenovaného

  Jméno vzniká v individuálním vědomí, ale jménem se stává pouze tehdy, opustí-li jeho hranice a vstoupí alespoň do nejnižších vrstev vědomí společenského. Jakmile se tak stane, ve společenském vědomí

jméno "žije svým vlastním životem", nezávislým na pojmenovaném.

  Jméno je zpravidla stálejší, trvalejší než pojmenované, které se vyvíjí a zaniká. Jméno se zpravidla nemění v závislosti na pojmenovaném. Jméno nezaniká s pojmenovaným. Protože vstoupilo do společenského vědomí, přežívá v něm různě dlouhou dobu. Může být nezávisle na pojmenovaném použito ještě mnohokrát ve zcela jiných souvislostech, může se od pojmenovaného zcela vzdálit nebo se s ním dostat do rozporu. Může se stát symbolem něčeho úplně jiného, dostávat nový obsah, může být komoleno, mohou zanikat původní slova, která k jeho tvorbě byla použita. Obráceně i pojmenované žije svým vlastním životem, nezávislým na jméně.

Čím déle jméno přežívá ve společenském vědomí, tím méně vyjadřuje

  Dostává-li se jméno do rozporů s pojmenovaným, nevhodně vyjadřuje jeho obsah nebo nedostatečně odlišuje, může vzniknout i přezdívka, o které však platí totéž co o jménu. Jméno a jeho nositel jsou v dialektickém vztahu, a přes svou zdánlivou nezávislost na sebe mohou působit. Jméno může znevažovat či naopak idealizovat pojmenované, může jej činit v očích člověka lepším či horším, může být přitažlivé či odpudivé. Může klamat i pomáhat v orientaci. I špatné jméno se vžije, i hezké jméno ztrácí svůj původní obsah.

  U neznámých věcí a jevů, které známe jen podle jména, můžeme mít tendenci posuzovat je právě podle jejich jména. To však nemůže vést k pravdivému poznání jevu a vůbec už ne jeho podstaty. Jméno může být zcela matoucí. Lidé často dávají věcem taková jména, aby zakryli jejich skutečný obsah. Pojmenované musí být vždy zkoumáno bez ohledu na své jméno. Jméno je výsledkem myšlení, zkresleným odrazem skutečnosti. Pojmy proto musíme vysvětlovat materialisticky ze skutečnosti, a nikoliv idealisticky ze jména.

Jméno slouží pouze k vzájemnému odlišení podobných jedinců,
skupin, názorů, představ, předmětů a jevů;
je jen nástrojem, nikoliv předmětem nebo výsledkem našeho poznání

  Je běžnou chybou povrchního poznání, že vysvětlujeme věci z jejich jména a nikoliv z podstaty. Že slovo automobil znamená "samohyb", ví kdekdo, ale nikdo si jej neplete s koněm či bagrem, které se také sami hýbou. Ve společenských vědám však podobné omyly najdete běžně i ve vysokoškolských učebnicích: Politika je např. vysvětlována ze slova "polis", tedy obec, a za politiku je pak  vydávána správa věcí veřejných, která zahrnuje i vydávání psích známek, rybářských povolenek a svoz komunálního odpadu, zatímco skutečný obsah politiky, tedy prosazování, obhajování a zdůvodňování zájmů tříd, se v učebnicích neobjevuje.

Pozitivní a negativní

  Jakmile člověk začal věci a jevy poznávat, cítil potřebu je i hodnotit. Vytvářel postupně etické kategorie, např. dobrý a špatný, hodný a zlý, později i estetické a jiné, např. ošklivý - krásný. Jejich pozdějším zobecněním vznikají i filozofické kategorie pozitivní a negativní. Jsou to kategorie subjektivní, hodnotící. Odrážejí vždy jen některé stránky věcí a jevů z hlediska zájmů subjektu. Člověk totiž není schopen hodnotit skutečnost a odhlédnout přitom zcela od svých zájmů. Nemá-li na něčem zájem, nemá potřebu to poznávat. Má-li zájem, potřebuje to hodnotit.

Tyto kategorie odrážejí více než skutečnost vztah člověka k ní

  To, co je pro jednoho pozitivní, může být pro jiného negativní. Hodnocení je vždy podmíněno časem i podmínkami, v nichž se zájmy člověka mění. Je podmíněno i měnícím se poznáním, proměnlivostí vztahů, v nichž člověk žije. Záleží vždy kdo, kdy, odkud a na co se dívá, jaké má cíle, ale i náladu. Mění se jeho úhel pohledu, vzdálenost i osvětlení. Negativní se mění v pozitivní a naopak. Hodnocení je vždy jen částečné, neúplné, krátkodobé, vždy akcentuje některé stránky a jiné potlačuje; vždy více přihlíží k jedněm zájmům a druhé přehlíží. Čím širší zájmy bere v úvahu, tím je přesnější, ale nikdy nemůže zohlednit všechny zájmy, protože ty jsou vždy rozporné. Vše je pozitivní i negativní pouze dočasně, relativně. Vše pozitivní má své negativní stránky a obráceně. Jsou to dvě strany téže mince.

Negativní a pozitivní existují pouze v našem myšlení a jen ve vztahu k našim zájmům

  Neexistuje nic objektivně pozitivního a negativního. Neexistuje nic absolutně pozitivního či negativního. Vše tzv. pozitivní vždy vyvolává negativní účinky a naopak. Svět člověka, tj. řetěz událostí střídavě negativních a pozitivních. Příroda sama o sobě není ani pozitivní, ani negativní, prostě jen existuje.

Vše pozitivní je stejnou měrou negativní a naopak

  Tyto dvě kategorie nelze zaměňovat s podobnou dvojicí "progres a regres", které se užívají při posuzování společenského vývoje, a které mají objektivní charakter - hodnotí jevy z dlouhodobého hlediska a s ohledem na zájmy lidské společnosti jako celku.

 

Dialektika hlavního a vedlejšího

  Každá skutečnost se skládá z mnoha prvků, částí, stránek, vlastností, rozporů a ostatních vztahů, majících objektivně v daném čase a na konkrétním stupni vývoje odlišnou důležitost. Kategorie hlavní a vedlejší odráží tento jejich momentální význam.

Hlavní
Hlavním je to, co v konkrétní situaci působí jako určující. Není to jednou provždy dáno; vyplývá to sice z podstaty, ale i z ostatních vztahů. Jeho význam podle okolností sílí či slábne, tak jak se věci mění.

Hlavní nemusí být vždy zjevné, bývá v hlubinách vedlejšího ukryto

Vedlejší
Je vše ostatní, nic z toho však není jednou provždy nevýznamné. V určitých situacích nabývají významu i stránky zdánlivě zcela okrajové.

Hlavní a vedlejší odráží vždy jen současný stav

  Obě kategorie jsou relativní, proměnlivé jako skutečnost, kterou odrážejí. Hlavní přechází ve vedlejší a naopak, tak jak se mění význam jednotlivých stránek, částí, vlastností, rozporů či ostatních vztahů. Hlavní i vedlejší se mohou vzájemně zesilovat či tlumit, skrývat či odhalovat. Realitu nelze zkoumat podle předem subjektivně stanovených dogmat o významu čehokoli; je nutné konkrétně historicky hledat skutečný stav.

  Hlavní a vedlejší nepůsobí nikdy samo o sobě, ale vždy jen v dialektické jednotě, tj. mimo sebe, vedle sebe, proti sobě i za sebou. Nutně či náhodně se jejich působení zřetězuje, tj. vzájemně zesiluje či zeslabuje, dokonce i tak, že se vedlejší spojuje proti hlavnímu, přebírá jeho roli a stává se určujícím.

  V přírodě působí hlavní a vedlejší samo, automaticky; v lidské činnosti také, může to být jen správně či nesprávně odráženo vědomím.

Nesprávně pochopení toho, co je hlavní a vedlejší, patří k nejčastějším lidským chybám

 

Dialektika totožnosti a odlišnosti

  Věci a jevy spolu souvisejí, mají podobné vlastnosti, ale jakkoli se zdají být stejné, jsou vždy rozdílné. A protože se materiální svět neustále mění, neexistují věci, které by byly absolutně, jednou provždy, totožné samy se sebou. Platí to i o myšlenkách, které jsou odrazem proměňujících se věcí.

Totožnost

  Je to míra shody jednotlivých znaků, rysů či stránek věcí a jevů, je vždy relativní. Je odrazem společných příčin vzniku věcí a jevů, je důsledkem opakovaného působení stejných zákonů, je rysem zdánlivé stálosti světa. Jakákoliv klasifikace, roztřídění věcí a jevů podle míry shody, je vždy jen podmíněná, dočasná a proměnlivá. Totožnost je abstraktním pojmem, zatímco odlišnost a proměna jsou absolutní.

Totožnost, identitu, chápeme ve dvojí podobě:

  Totožnost je možným a nutným zjednodušením skutečnosti, její idealizací. Její absolutizace vede ke zkreslenému závěru o neměnnosti a stálosti věcí.

Odlišnost

  Rozdílnost je mírou neshody jednotlivých objektů zkoumání, je absolutní. Je odrazem rozdílnosti podmínek, ve kterých věci a jevy vznikají, je důsledkem neustálého pohybu a změn, ve světě probíhajících. Je i odrazem nahodilosti, jejímž prostřednictvím se prosazuje vývoj.

Vše je vždy v určité míře totožné s jiným a v určité míře rozdílné

  Tyto dvě kategorie spolu velice úzce souvisí, vyjadřují materiální jednotu světa v jeho nekonečné rozmanitosti, postihují společný základ, z něhož jevy a věci vznikají i rozrůstající se složitost našeho světa v jeho vzestupné vývojové fázi. Jsou odrazem univerzální souvislosti všeho existujícího v lidském vědomí.

Nic na světě není totožné s čímkoliv jiným,
ale nic není zcela odlišné od všeho ostatního


  Dialektické kategorie spolu se zákony dialektiky jsou jen různými úhly pohledu na tutéž skutečnost. Postihují různorodost, souvislost a proměnu světa, který nás obklopuje i stejnou složitost, souvislost a proměnu myšlení, které jej odráží. Umožňují pochopit věci a jevy nikoliv strnule, zkresleně, zjednodušeně, a tudíž nepravdivě, ale vnímat je takové, jakými skutečně jsou, v celé jejich bohatosti i kráse.

Dále k teorii poznání