Vstupte do celé učebnice!

Materialistické pojetí, částečně pro svou praktickou povahu,
a mnohem více pro své revoluční důsledky,
se po celá staletí nesetkávalo s velkou podporou vzdělaných kruhů
a zřídka kdy bylo součástí oficiální filozofie.
John Desmond Bernal


  Poté, co lidstvo opustilo svůj zvířecí stav a naučilo se myslet, počalo žít nejen v přírodě, ale i v novém, protikladném duševním světě. Každý získaný poznatek vyvolával nevysvětlitelné otázky, vnášel do vědomí zmatek. Spolu s poznáním si člověk musel proto vytvářet také iluze, mýty a božstva, které mu pomáhaly překlenout nedostatek znalostí. Pokud bylo poznatků málo, mýtický výklad člověku stačil. Čím více se však prohlubovalo jeho vědění, tím větší byla potřeba informace uspořádat jinak, zobecnit, spojit, pochopit svět jako celek. Už nestačila vysvětlení nadpřirozená, člověk hledal vysvětlení přirozená. A z této potřeby vzniká filozofie.

  První filozofové, ještě zcela nezatíženi dělbou práce na fyzickou a duševní, dosud neodtrženi od praktické činnosti a neuzavřeni do ticha svých pracoven, byli zaujati světem, který je obklopoval, a bránili se starým idejím, které jim neumožňovaly jej poznat. Na druhé straně nebylo lehké se dosavadních mýtů zcela zbavit. Byli zpravidla živelnými, neuvědomělými a tudíž i nedůslednými materialisty.

  Jejich snahou bylo objasnit svět ze světa samého, nalézt podstatu světa kdesi uvnitř. Hledali jakousi pralátku, ze které je složen (Thales - voda, Anaximenes - vzduch, Anaximandros - pohybující se tzv. apeiron, Herakleitos - oheň). Jiní chápali, že to bude asi složitější a hledali těchto pralátek více (Empedokles - země, voda, vzduch a oheň), Anaxagoras hledal nekonečně mnoho "semen věcí". Vrcholem těchto snah bylo učení Leukippa Démokrita o nedělitelných, spojujících se částicích, pohybujících se v prázdnu - atomech. Toto jméno až daleko později použila věda pro skutečný objev. Mezi významné materialisty antiky patřil i Epikuros.

Podstatou materialismu je uznání existence hmoty nezávislé na vědomí.
Idealismus naopak předpokládá existenci vědomí nezávislého na hmotě.

  Materialismus jako nový světový názor se od svého vzniku dostával do rozporů s dosavadním mýtickým pojetím světa, s tradicemi i konzervatismem mocných v rozvíjející se třídní společnosti. Byl bezbožností, často upadal v nemilost, nevyhovoval vládnoucím silám, které potřebovaly božstva k udržení svého postavení ve společnosti. I tyto třídy potřebovaly výklad světa nový, ale méně nebezpečný.

  Tato potřeba, ale i postupující dělba práce, vzdalování se myslitelů od každodenního zápolení s přírodou o uspokojení základních potřeb, jejich určitá izolace a zahleděnost do svého přemýšlení i jeho přeceňování, umožňují postupně vznikat a sílit idealismu, který doplňoval či nahrazoval bohy novými idejemi. Formující se sociální skupina inteligence často pocházela z vládnoucích tříd, kterým idealismus více vyhovoval, nebo na nich byla závislá a sloužila jim.

Člověk je při práci materialistou. Idealistou se stává, až když si neví rady, a nebo z dlouhé chvíle.

Realismus a nominalismus ve scholastice   Vývoj materialismu byl na dlouhá staletí téměř zastaven, především upevňujícími se náboženskými systémy, zpravidla mocensky zajištěnými a moc zajišťujícími, pravdivému poznání přírody bránícími často hrubou silou. Svou negativní roli, především v Evropě, představující tehdy nejvyspělejší svět, sehrálo křesťanství a zvláště církev, která jej ztělesňovala, ale i feudalismus, využívající ji jako svůj nástroj. Vládnoucí filozofií té doby byl tomismus. Přesto i uvnitř idealismu vznikaly některé filozofické názory, které skrytě narušovaly představu jediného boha, jako např. panpsychismus, esoterismus, hermetismus, okultismus, později scientologie aj. Některé z nich přinesly ledacos nového.

  Mohlo by se zdát, že v dávné minulosti převažovaly názory spíše idealistické, protože se jich v písemné podobě zachovalo daleko více. Nelze však přehlédnout, že to byli zpravidla materialisté, jejichž činnost byla potlačována a díla ničena. Například z tisíc let se vyvíjející lókájaty nezůstal ani jediný text a známe ji, tak jako spoustu jiných názorů, jen z kritiky konkurenčních škol. Každý, kdo studuje dějiny filozofie, by si měl uvědomit, že vlastně studuje jen polovinu; neboť ta druhá, ateistická a materialistická byla mocnými tohoto světa po tisíciletí cílevědomě likvidována.

B. Engels: Ludvík Feuerbach a vyústění německé klasické filozofie (úryvek)   Teprve mohutný rozvoj vědy v 17. a 18. století, vyvolaný rozvíjejícím se kapitalistickým výrobním způsobem, vrátil mnoho myslitelů ze světa idejí zpět do světa materiálního. Rostoucí význam fyziky, mechaniky, přírodovědy, astronomie a matematiky však poznamenal materialismus mechanickým chápáním světa, strnulým pohledem na věci jako jednou provždy dané, nepohybující se a neměnící, které je třeba objevovat, klasifikovat a třídit. Zákony newtonovské mechaniky byly považovány za univerzální, byly aplikovány i na procesy chemické, organické a společenské povahy. Postupně se rodící buržoazie měla zájem na pravdivém poznání a materialismus jí byl zákonitě bližší. Vznikaly odrůdy přírodovědeckého, vulgárníhonaivního materialistického učení i jejich nejpodivnější směsice s idealismem. Přesto se materialismus rozvíjel, narážeje na tvrdý odpor církevních kruhů v minulosti dávné i nedávné, a dostoupil vrcholu v díle L. Feuerbacha.

Materialismus vykládá svět ze světa samého, nic do něj nevkládá,
hledá jeho podstatu a zákonitosti uvnitř

Dialektický materialismus

  Teprve v 19. století, když materialismus vyvrcholil Feuerbachem a současně Hegel rozvinul dialektiku, bylo možné dojít k zásadnímu převratu v dějinách materialismu - zbavit jej jeho živelného či mechanického nazírání a opřít o dialektickou metodu. Spojení materialistického stanoviska a dialektického chápání světa znamenalo převrat v lidském myšlení. Tento největší objev v dějinách filozofie učinili Karel Marx a Bedřich Engels, nezávisle na nich však dospěli k podobným závěrům s řadou chyb např. Franz Mehring, Josef Dietzgen, Wilhelm Weitling a další. Podstatou tohoto učení je hledání hmotných vztahů, které jsou pro vývoj přírody, společnosti a myšlení určující, zatímco vztahy lidí se od nich odvíjejí a ač jsou sebedůležitější, nejsou prvotní.

Dialektický materialismus je logickým spojením dvou dosavadních,
téměř se neovlivňujících myšlenkových směrů - dialektiky a materialismu

Hmota

  Hmota vždy byla ztotožňována s pojmem "látka", ze které se skládá těleso, tedy něco viditelného, hmatatelného, snadno identifikovatelného a zcela konkrétního. Toto naturalistické pojetí se s vývojem poznání ukázalo jako nedostatečné, a proto jej odlišil Engels od pojetí filozofického, v němž je hmota nejvyšší možnou abstrakcí, není ničím smyslově existujícím, je souhrnem všeho existujícího, bez ohledu na konkrétní podobu, vlastnosti, projevy a odlišnosti. Má nekonečné množství forem, které spolu dialekticky souvisejí, vzájemně na sebe působí, pohybují se a vyvíjejí. Nelze ji ztotožnit s čímkoli konkrétně existujícím, neboť vše konkrétně existující zahrnuje. Na světě není nic než pohybující se hmota, její projevy, vlastnosti a vztahy. I vědomí je jen produktem hmoty, byť velmi komplikovaným.

  Hmotu, její vlastnosti a pohyb v prostoru odrážíme především našimi smysly, byť zprostředkovaně, pomocí přístrojů a za účasti rozumu. Její pohyb v času, vývoj, vztahy a souvislosti však na základě smyslového poznání může odrážet pouze rozum.

Hmota je filozofická kategorie, označující objektivní realitu pohybující se v prostoru a času,
existující mimo vědomí a nezávisle na něm

  Hmota může měnit svoji podobu, přecházet z jedné formy do druhé, může měnit formy svého pohybu, ale nelze ji zničit ani stvořit. Nemůže zmizet, jak se domnívali někteří přírodovědci při zjištění přeměny látky v záření, může se transformovat do mnoha podob, z nichž část (a možná většinu) ještě neznáme.

Hmota je nekonečná a nevyčerpatelná, nezničitelná a nestvořitelná

Strukturovanost hmoty

  Hmota existuje v nekonečném množství svých konkrétních projevů - materiálních systémů. Každý systém má svou vnitřní organizaci a každý souvisí s dalšími hmotnými systémy. Takové rozdělení je však jen relativní, každý systém je totiž součástí většího systému a  skládá se z menších. Jednotlivé systémy na sebe působí, ovlivňují se a proměňují. Neexistuje takový, který by nebyl součástí jiného systému. Všechny dohromady pak vytvářejí materiální jednotu světa, v níž všechno souvisí se vším. Jednotlivé systémy vytvářejí nekonečný řetězec vztahů z pohledu člověka navenek i dovnitř.

Struktura hmoty je nekonečná a nevyčerpatelná.
Je vytvářena pohybem, čímž vzniká prostor.

Formy hmoty

  V běžném vědomí převládá naturalistické, substanční pojetí hmoty jako látky, z níž se skládají tělesa. Za hmotu je běžně považováno jen to, co mohu zjistit hmatem. To je však hrubé zjednodušení složitosti světa, vycházející z možností poznání starověku, v němž tento pojem vznikal. Hmota má nezměrné množství forem, z nichž mezi nejznámější patří např.:

Existuje však mnoho jiných forem hmoty, které člověk teprve poznává a nebo dosud nepoznal. Jednotlivé formy hmoty vznikají, mění se a zanikají spolu s příslušnou formou pohybu v rozporu.

Hmota má nekonečné množství forem, které se přeměňují v rozporech


Hmota neexistuje jinak než v pohybu, prostoru a času, které jsou jejími vlastnostmi i produkty,
a s nimiž je v dialektické jednotě

Pohyb

  Pohybem jsou všechny procesy v přírodě a společnosti. Pohyb patří k základním, univerzálním, vnitřním vlastnostem hmoty. Je výsledkem vnitřní rozpornosti této hmoty, důsledkem neustálého zápasu jejích vnitřních protikladných stránek. Hmotu nelze chápat jako cosi nehybného, mrtvého - je vždy nositelem pohybu, který je základem života i poznatelnosti světa. Pohyb je vzájemným vztahem všech součástí hmotného světa a prostoru, který společně vytvářejí. Každý konkrétní pohyb je odrazem pohybů jiných, je výsledkem jejich rozporů.

Pohyb je jednotou kontinuity a diskontinuity, času a prostoru

  Každé formě hmoty odpovídá určitá forma jejího pohybu. Tyto formy jsou jednoduché i složitější; vyšší formy v sobě obsahují nižší, jsou jimi podmiňovány, avšak nelze je na ně redukovat, neboť kromě nich v sobě obsahují i jejich mnohostranné vzájemné vztahy a proměny.

Vyšší formy pohybu vždy vytvářejí nové podmínky pro pohyb forem nižších

  Jednotlivé formy se ovlivňují a prolínají, mohou vzájemně přecházet jedna v druhou. Konkrétní druhy pohybu nelze identifikovat podle jediného znaku. Mezi nejznámější podoby pohybu hmoty patří:

  Existují však další druhy pohybu, které člověk objevuje a bude objevovat s každou nově objevenou formou hmoty. Každý druh pohybu má své vlastní zákonitosti, které zkoumá příslušná věda.

Konkrétní pohyby se vzájemně ovlivňují, podmiňují, doplňují, spojují či míjejí.
Střet pohybů vždy vyvolává rozpor, jehož formy odpovídají formám pohybu.
V rozporech vznikají a rozpadají se složitější, vyšší formy pohybu, obsahující nejen jednotlivé nižší pohyby,
ale i jejich vzájemné vztahy.

  Pohyb hmoty je absolutní, univerzální, stálý, nestvořitelný a nezničitelný; jen se neustále přeměňuje v rozporech. Je způsobem existence hmoty. Klid není opakem pohybu, je pouze jednou z podob pohybu, jednou z jeho fází; je relativní dynamickou rovnováhou. Každý pohyb se ve vztahu k jinému může projevovat jako klid. Vše zdánlivě klidné se ve skutečnosti vždy pohybuje. Vše je současně klidem i pohybem. Teoretická absolutizace klidu vede k idealismu, k víře v cosi věčného a neměnného; jeho absolutní relativizace ústí v agnosticismus, v nedůvěru k poznatelnosti čehokoliv, neboť vše je změněno dříve, než je poznáno. Uznání relativního klidu ve vývoji umožňuje poznávat jevy jako relativně samostatné a definovat je pojmy.

Klid je jen dočasný, relativní, zdánlivý, je to jen fáze pohybu.
Každý stav je vždy procesem.

  Pohyb je kvalitativně i kvantitativně nezničitelný, nekonečný. Nelze jej stvořit ani zastavit, lze jej využívat a měnit. Pohyb je stejně nevyčerpatelný jako hmota sama. Neexistuje hmota bez pohybu a pohyb bez hmoty.

Pohyb je funkcí hmoty a vztahem jejích částí, který vytváří prostor

Energie

  Obecnou mírou různých forem pohybu hmoty je energie, fyzikálně pojatá jako schopnost hmoty vykonávat práci. Patří, stejně jako pohyb sám, neoddělitelně k hmotě; je její vlastností stejně jako pohyb a rozpor. Je projevem i zdrojem pohybu, příčinou i důsledkem rozporů. Je stejně jako hmota a pohyb nevyčerpatelná, nezničitelná a nestvořitelná. Jednotlivé druhy energie se vzájemně mohou přeměňovat, jednotlivé hmotné systémy si energii vzájemně mohou předávat. Energie je jednou z mnoha vlastností hmoty.

Energie se přeměňuje v rozporech

Mezi nejznámější druhy energií patří:

  S každou novou formou hmoty a její formou pohybu bude objevován i nový druh energie a nové druhy rozporů, v nichž je ukryta, či které vyvolává.

Neexistuje hmota bez energie a energie bez hmoty

Odraz

  Tím, jak se jednotlivé součásti hmotného světa pohybem setkávají, vstupují do rozporů, vzájemně na sebe působí a probíhají v nich změny. Podle intenzity tohoto kontaktu i podle citlivosti jednotlivých účastníků tohoto kontaktu mají jejich změny nejrůznější podobu. Výsledky takového kontaktu nazýváme odrazem. Odraz je obecnou vlastností hmoty. Je to schopnost hmoty reagovat změnou pohybu na vzájemné působení předmětů a jevů.

Odraz je výsledkem rozporu

  Každé formě hmoty a jejího pohybu odpovídají specifické formy odrazu. Mezi nejběžnější formy odrazu patří např:.

  Tak jako existuje nekonečné množství forem hmoty a jejího pohybu, existuje nekonečné množství forem jejich odrazu. Každý hmotný systém má schopnost odrážet a každý hmotný systém může být odrážen. Někdy jednoduše a jindy složitě, někdy přímo, jindy zprostředkovaně, ale vždy. Neexistuje nic, co by nemělo schopnost odrazu či nemohlo být odráženo. Odráženy jsou i odrážejí věci neživé, živé, tuto schopnost mají i produkty lidského vědomí, tj. ideje. Odraz je vždy změnou pohybu; a protože svět poznáváme pouze prostřednictvím pohybu, je vše existující, tedy pohybující se, poznatelné.

Odraz jako univerzální vlastnost hmoty je základem poznatelnosti světa

Prostor a čas

Velký třesk   Prostor a čas jsou formou existence hmoty. Hmota neexistuje mimo prostorčas, prostor a čas neexistují mimo hmotu. Jsou nekonečné, nevyčerpatelné, absolutní. Konečná, relativní, dočasná jsou jen jednotlivá tělesa.

Prostor je nejobecnější strukturou hmoty, je vztahem všech částí hmotného světa a jejich pohybu. Jeho hlavními vlastnostmi jsou tři nekonečné rozměry. Teoretické konstrukce vícerozměrných prostorů na tom nic nemění; neexistují reálně, jsou jen produktem abstraktního myšlení.

Prostor je vztahem jednotlivých součástí pohybujícího se hmotného světa

Čas je vztahem pohybu a prostoru. Má jeden rozměr, je nekonečný stejně jako hmota, pohyb a prostor, jejichž je produktem. Je prostředím, v němž jevy probíhají není však příčinou jejich existence ani změn.

Čas je výslednicí působení všech pohybů hmoty v prostoru. Tyto přírodní pohyby probíhají živelně, s různou setrvačností, a proto jsou v celku nezastavitelné. Ve svém souhrnu působí spojitě a nepřetržitě. Každý z nich vyvolává rozpory a v nich produkuje změny. Toto nekonečné množství změn v každém okamžiku vytváří neustále nové rozpory a jejich řešení, skutečnosti i možnosti, přičemž zanikají staré, vznikají nové kvality i jejich kvantitativní stránky, nahodilosti i nutnosti, podstaty i jevy, struktury a funkce, příčiny a účinky, mění se formy hmoty i obsahu a všechny další nekonečné stránky materiálního světa. Jakkoli se může zdát, že jednotlivé pohyby jsou návratem zpět do původního stavu, jsou ve svém kontextu vždy něčím novým, jen částečně si podobným s něčím minulým ve zcela nových, změněných podmínkách. Příroda nemá vědomí, aby si pamatovala minulost, a nemá sílu, aby ji ve svém souhrnu reprodukovala. Vše další je proto jen nové, ve svém komplexu nevratné. Plynoucí čas s minulostí, přítomností a budoucností si jako abstraktní obraz rozdělil jen člověk svým vědomím. Příroda zná jen současný pohyb vytvářející nové. Zastavení času či jeho zpětný chod jsou jen abstraktními představami člověka. Snahy o jejich reálné promítnutí do přírody jsou vždy idealismem, neboť chybně předpokládají existenci vědomí, pamatujícího si minulé, ale také existenci vůle, takového posunu schopné. Teoretické konstrukce relativizující čas vzhledem k rychlosti jsou naopak materialistické i dialektické; možná i správné. Předpokládají však jen možnost zrychlení či zpomalení času za určitých materiálních podmínek, nikoli jeho zastavení či vratnost. Snahy hledat příčiny nevratnosti času v oblasti termodynamiky zužují celou problematiku pouze na jeden druh pohybu a z pozic mechanického materialismu opomíjejí obrovské množství pohybů ostatních.

Čas je vztahem pohybu a prostoru; je nevratný

  Prostor a čas existují objektivně, reálně, nezávisle na lidském vědomí, ale závisle na hmotě, jejímiž jsou neoddělitelnými atributy, závisle na jejím pohybu. Jednotky k měření času a prostoru jsou subjektivní, vytvořené vědomím, mají však objektivní obsah. Prostor a čas jsou současně absolutní i relativní.

Mezi dvěma úseky času či prostoru je vždy nejméně třetí, který je spojuje

  Prostor a čas spolu tvoří dialektickou jednotu, vzájemně se ovlivňují a podmiňují. Jejich vazba je natolik úzká, že je možné chápat je jako časoprostor, tedy čas jako čtvrtý rozměr prostoru. Nelze však vyloučit ani existenci jiných časoprostorů.

  Nekonečnost času a prostoru jsou rozporným vztahem hmotného světa jako celku k jeho jednotlivým konečným součástem; i každá nekonečnost je tedy relativní, vztahující se vždy k něčemu. Hledání konců je součástí poznání, ale spekulativní stanovení konců předem vždy poznání brzdilo. Gnoseologický optimismus proto vychází z toho, že:

Čas a prostor jsou nekonečné, nevyčerpatelné, nestvořitelné a nezničitelné

  Na světě neexistují nic než hmota a její jednotlivé konkrétní formy, projevy a vztahy. Vesmír, to je nesmírně složitá soustava měnících se vztahů neměřitelného množství hmoty, zákonitosti, které svou existencí sama vytváří, její pohyb v prostoru a čase, její energie i vlastnosti a také její nejvyšší produkt - lidské vědomí.

Dialektický materialismus nepátrá po počátcích hmoty, pohybu, prostoru a času, či po příčinách jejich existence.
Vnímá je jako nekonečně existující a zkoumá jejich nejobecnější vztahy.

Nekonečno

  Hmota a pohyb, čas i prostor jsou jsou nekonečné a množství jejich forem je nevyčerpatelné. Nekonečno je sice přesným matematickým pojmem, avšak běžným vědomím je těžko představitelné. Nemá smyslu se o to pokoušet. Většina z nás si nedovede přestavit miliardu, často ani milion, a přesto jde o nezpochybnitelná čísla.

Nekonečno je číslo, tedy abstrakce, vznikající součtem všeho konečného

  Pojem nekonečna není v nesmiřitelném rozporu s představami vědy o konečném vesmíru; vždyť věda zatím není schopna spočítat ani, kolik těch vesmírů je. A rozpíná-li se skutečně vesmír, pak věda nedokáže říci kam až, a jak dlouho se rozpínat bude, co bylo před tím, a co bude potom. Nekonečno není v rozporu s vědou, ale se zjednodušeným, mechanickým chápáním jejích objevů. Teorie relativity či velkého třesku jsou, stejně tak jako všechny objevy vědy, materialistické i dialektické, a tudíž nevyvracejí, ale potvrzují marxistické pojetí světa. Nedialektická a idealistická však bývá často jejich idealistická interpretace, vedená většinou snahami smířit vědu s biblickým pojetím světa.

Nekonečno je matematicky nejpřesnějším vyjádřením úžasu člověka nad rozsahem a rozmanitostí světa, v němž žije

Jednota světa

  Odedávna hledali filozofové něco, co by sjednocovalo svět, co by vytvářelo jednotu i jeho podstatu. Viděli ji, podle svého zaměření, v jakési pralátce, apeironu, v atomu či na druhé straně v nějaké ideji či v bohu. Hledali jednotu věcí či idejí, ale jejich domněnky byly vždy vědou vyvraceny. Unikalo jim stále, že ona hledaná jednota světa není jednotou věcí či myšlenek, ale jednotou materiálních procesů.

Jednota světa a její podstata, kterou filozofové odpradávna hledali,
spočívá v jeho materiálnosti, v jeho rozporech, pohybu a univerzální souvislosti


  Filozofický materialismus není sbírkou dogmat, ale důsledným zobecněním dosavadních poznatků přírodních věd. V jednotlivostech může být, a zcela jistě bude upřesňován v souladu s novými, ověřenými fakty, tak jak je přírodověda objevuje. Může být, stejně jako v minulosti, dočasně opouštěn některými vědci, bezradnými nad tím, co objevili. Určitě bude zpochybňován, stejně jako mnohokrát, každým novým objevem, který bude vykládán jako "důkaz" boží moudrosti. Nakonec však, navzdory všem spekulacím a stejně jako vždy, zvítězí zdravý rozum a materialismus, i když bude trochu jiný.

  Lze očekávat, že budoucí materialismus bude ještě dialektičtější než ten dnešní; že formy hmoty, pohybu, energie, prostoru a času se ukážou ještě bohatšími a jejich vzájemné vztahy ještě složitějšími, než si dnes dovedeme představit.

Ale nelze očekávat, že kterákoliv věda dá za pravdu idealismu,
tj. existenci ducha či vědomí, nezávislého na hmotě

Dále k dialektice