Vstupte do celé učebnice!

Subjektivní myšlení a objektivní svět
jsou podrobeny týmž zákonům.
Bedřich Engels

 

  Všechny procesy světa probíhají na první pohled zmateně, neuspořádaně a nesrozumitelně, jako cosi náhodného a nepochopitelného. Při bližším prozkoumání čehokoli však člověk poznává, že za tím obrovským chaosem je skryt určitý řád. Někdy jednoduchý, jindy velmi složitý. Někdy dodržovaný velmi přísně, jindy jakoby občas. Čím podrobněji však věci zkoumáme, tím více poznáváme onen řád, systém, který je zpravidla tak dokonalý, až to lidem mnohdy vnuká myšlenku, že tento řád byl někým geniálním stvořen.

  Filozofové se vždy velmi různili při hodnocení tohoto řádu. Jedni za ním viděli vůli boží či ducha přírody, jiní náhodu nebo dílo kosmických sil. Někteří jej podceňovali, relativizovali či neuznávali, jiní jej přeceňovali, absolutizovali natolik, že dospívali k závěru, že každý okamžik budoucnosti je předem napsán v jakési knize osudu.

To vše by bylo příliš jednoduché.
Svět je daleko složitější.

Zákonitost

  Svět má své zákonitosti. Nikdo je nevytvořil, vytvořily se samy. Vždy se vším novým vznikají zákonitosti tohoto jevu samy od sebe, aniž to kdo chtěl. Člověk začal používat oheň, protože potřeboval jeho teplo. A hle, spolu s ohněm objevil jeho zákonitosti: musí se udržovat, mokré dřevo nehoří, když uhasíná, pomůže do něj foukat, ale nesmí se foukat příliš, jinak by mohl zhasnout. A tisíce dalších.

  Když člověk vynalezl parní stroj, přišel na to, že to má své zákonitosti. Nesmí se topit příliš, jinak kotel exploduje, voda nesmí být tvrdá, jinak se kotel zanese, nesmí běžet naprázdno, přebytečná pára se musí odpouštět a tisíce dalších. Člověk nechtěl vytvořit tyto zákonitosti, potřeboval stroj. Ale spolu s ním vznikly i jeho zákonitosti. Některé příjemné, jiné nepříjemné, ale vytvořily se.

  Zákonitosti jsou nestvořitelné a nezničitelné, jsou vázány na věci a jevy, v nichž vznikly. Nemůžeme je změnit, můžeme však měnit podmínky, které je vytvářejí. Každá skupina věcí či jevů má své zákonitosti. Některé mají širší, jiné užší platnost. Každá věda se zabývá zákonitostmi svého oboru. Některé zákonitosti jsou však natolik obecné, že se projevují ve všem existujícím. Těmito zákonitostmi se zabývá filozofie.

  Zákonitosti jsou souhrnem působení mnoha různých zákonů rozdílného stupně obecnosti, které postihují všechny podmínky, okolnosti a souvislosti daného jevu. Podmínky se však mění, jsou v různém čase odlišné, věc se vyvíjí, působní na ni mnoho vnitřních i vnějších vlivů, včetně zdánlivě nepodstatných. Proto se zákonitost neprojevuje vždy absolutně stejně, prosazuje se s určitými oklikami, výjimkami a odlišnostmi jako převažující tendence.

Zákonitost je převažující tendence, obsažená ve věcech a jevech;
vyplývá z jejich podstaty jako souhrn jejich důležitých vnitřních vlastností.
Je to výsledek společného působení zákonů, které v daném prostředí působí.

  Některá prostředí jsou velmi složitá, působí v nich tolik zákonů a tolik proměnlivých podmínek, že se v nich nic nedá předvídat zcela přesně. Taková prostředí zkoumají vědy, které nemůžeme nazvat exaktními, protože v nich není vše zcela přesně vypočitatelné. Patří sem např. meteorologie, zkoumající přírodní zákony počasí, které se ale utváří v komplikovaném globálním prostoru a mají na něj vliv i nepředvídatelné jevy mimozemské, jako např. sluneční aktivita. Přestože jsou její zákony platné, nepůsobí nikdy jednoduše, mechanicky, automaticky a výsledky této vědy nemohou být nikdy absolutně přesné.

  Společenské vědy zkoumají nejsložitější prostředí - společnost, v níž působí vedle přírodních zákonů i mnoho zákonů společenského vývoje různého stupně obecnosti a kde prostředí utváří ohromné množství individuí a jejich skupin, přičemž každý jedinec je výjimečný, má odlišné zájmy, vůli a vědomí a společenské zákony se projevují jen prostřednictvím činnosti nevypočitatelných lidí. Výjimky se sice vzájemně vyruší a v delším časovém období se působení zákonů přece jen nakonec prosadí, ale nikdy ne přímo jako u přírodních zákonů, ale zprostředkovaně, v nejistém čase a intenzitě i nejistým způsobem, tedy jen jako tendence, zákonitost - stejně jako u počasí.

Je-li součástí jakéhokoliv prostředí člověk, jde o stochastický systém, v němž se zákony projevují pouze jako zákonitost

Zákon

  Zákon je objektivní vztah, důležitá, podstatná souvislost, působící v daných jevech. Je určitou stránkou zákonitosti. Zákon je nutným vztahem, který se za stejných podmínek vždy znovu a znovu stejně projeví, je opakovatelný a stálý. V různých oblastech přírody platí různé zákony. Jsou jich tisíce. První starostí vědy je tyto zákony poznat. Je to obtížné, protože zákony jsou v jevech ukryty. Každý jev je vždy daleko bohatší než jeho vnitřní zákony. Zákony neexistují samy o sobě, mimo jevy či nad nimi, jsou v nich vždy obsaženy. Bez poznání zákonů je každý jev nevysvětlitelný. Bez respektování těchto zákonů je každý jev nevyužitelný.

Zákon, to je obecný, podstatný, nutný, stálý, objektivní a opakovatelný vztah
věcí a jevů v určitém prostředí

Přírodní zákony jsou nedílnou součástí hmotné přírody,
jsou to důležité vztahy uvnitř jí samé

Společenské zákony jsou nedílnou součástí společnosti,
jsou to její podstatné, stálé a nutné vnitřní vztahy,
které byly člověkem vytvářeny spolu s ní,
a které člověk může měnit pouze spolu s ní

Zákony dialektiky, to jsou nejobecnější a nejpodstatnější vztahy materiálního světa,
ale i myšlení, které tento svět zkoumá.
Člověk je nemůže změnit, leda zničit spolu se svým světem.

  Žádný z těchto tří typů zákonů nepůsobí abstraktně, vždy pouze v konkrétních, měnících se podmínkách a v každé oblasti jinak, vždy v součinnosti s ostatními zákony daného propstředí. Jejich poznání člověku umožňuje odhalovat podstatu věcí a jevů, předvídat další vývoj i důsledky své činnosti. Objektivní působení zákonů člověka vždy determinuje, omezuje, předurčuje, ale současně ponechává prostor pro jeho aktivitu a svobodnou činnost. Podmínkou k tomu ovšem je pochopení všech zákonů i aktivita v jejich mezích.

  Každá věda zkoumá jiné zákony. Filozofie se věnuje pouze zákonům nejobecnějším, tedy zákonům vývoje nebo také zákonům dialektiky: To jsou zákony platící univerzálně při vývoji přírody, společnosti i myšlení.

Příroda, společnost a myšlení se vyvíjejí podle týchž zákonů

Zákon jednoty a boje protikladů

  Hlavní hybnou sílu vesmíru musíme hledat uvnitř všech věcí a jevů. Filozofický zákon, který to formuluje, je nazýván také zákonem rozporu. Je nejdůležitějším dialektickým zákonem, tvoří jádro dialektiky. Tento zákon objevuje příčiny vývoje. Vychází z poznání, že vše v přírodě, společnosti i v myšlení je vlastně rozporné, protichůdné, vzájemně proti sobě stojící a bojující.

Jednota

  V běžném vědomí považujeme jednotu za stav, za vztah dvou objektů či subjektů. To je ale jen jev, jehož podstatou je nové spojení složitých a mnohotvárných pohybů účastníků tohoto vztahu. Věci a procesy se spojují pohybem. Spojením vzniká nový pohyb, mající novou formu, způsob či směr. Toto spojení však nikdy není úplné, neměnné a trvalé. Část pohybu zůstává nespojena. Vznikají nové tendence pohybu, ale staré nezanikají. Protože každá akce budí reakci, mezi spojeným a nespojeným pohybem i jeho starými a novými tendencemi vzniká protiklad. Jednota, tj. nový pohyb, vnitřně protikladný proces, v němž protiklady vytvářejí vazbu a současně brání úplnému sloučení pohybů. Každá jednota je vždy vnitřně rozporná, vyvíjející se, pouze částečná a vždy jen dočasná. Vše existující se neustále vzájemně ovlivňuje a tím mění.

Vše existující je jednotou a bojem protikladů, vztahem vzájemně působících pohybů

Rozpor

B. Engels: Anti-Dühring (úryvek) Svět je plný pohybující se hmoty, úzce spolu související. Každý pohyb v něm mění jiný pohyb a každá změna pohybu vyvolává rozpor, který je projevem této souvislosti. Vzniká tím, že se některé pohyby různě spojují, zatímco jiné, jsoucí součástí stejného jevu, se nespojují a působí odlišně či protikladně. Každý jev i kterákoliv věc proto v sobě obsahují rozpor, který je základem jejich dalšího pohybu, změn a vývoje. Je to vnitřní vztah mezi dvěma protichůdnými, spojenými a nespojenými pohyby, a z nich vyplývajícími vlastnostmi věci či jevu, vztah mezi částmi celku i mezi různými celky. Oba tyto protiklady existují závisle na sobě, vzájemně se vylučují a podmiňují, ale vždy mají cosi společného. Protiklady nemohou existovat bez sebe. Jeden protiklad chce zachovat daný stav, druhý chce jeho negaci; existence věci či jevu je výsledkem řešení tohoto rozporu. Rozpor je vztahem změn působících různým směrem.

Funkce rozporů je konstruktivní i destruktivní; rozpor jednotu vytváří, udržuje, mění i boří

  Rozpory jsou vždy konkrétní. Nelze je stvořit, vznikají samy změnou pohybu. Nelze je zrušit, jen měnit pohybem. Se zánikem každého rozporu vznikají rozpory nové. Rozumět vývoji, znamená vidět pohyb, rozpory, které vyvolává, a jejich důsledky. Předvídat vývoj znamená předvídat vývoj rozporů.

Každá změna je výsledkem rozporu

  Rozpor je vztahem pohybů, jejich konfliktem, střetem; je procesem změny pohybů v jejich konfliktech. Je neodlučitelný od pohybu; tyto dva pojmy jsou vlastně různými pohledy na stejné procesy. V rozporech jsou dočasně ukryty, akumulovány protisměrné pohyby, které nezanikly, jen se vzájemně brzdí, neutralizují, vyvolávají zdání klidu, rovnováhy, ale při změně podmínek se znovu, i když jinak, projeví. To budí dojem, že rozpory jsou zdrojem pohybu; ve skutečnosti jsou však pouhou příčinou jeho změn. To nic nemění na tom, že jde o samopohyb jako vlastnost a způsob existence pohybující se hmoty.

Rozpory jsou vztahy vyvolané a měnící se pohybem; jsou střetem, souvislostí a transformací pohybů

  Rozpor bývá nazýván zdrojem pohybu. Pod pojmem "zdroj" chápeme zpravidla místo, odněkud cosi pramení, ale nevzniká to tam; je to tam pouze soustředěno, přeměňováno a pak člověkem získáváno. Zdrojem pitné vody je studna, ale tam voda nevzniká, stejně tak jako elektrická energie nevzniká ve svém zdroji, pouze se tam přeměňuje. Rovněž zdroj informací si informace nevymýšlí, pouze je soustřeďuje, zpracovává a dává k dispozici. V tomto smyslu je i rozpor zdrojem pohybu, ne ale jeho příčinou. Pohyb jako atribut hmoty existuje současně s ní, jako jediný možný způsob její existence, a nemá stejně jako ona příčinu; je nekonečný, nezničitelný, nestvořitelný. Tak jako vědecká filozofie nemůže hledat příčinu hmoty, protože by jen spekulovala, tak nemůže hledat příčinu pohybu. Ta je pravděpodobně v rozporu hmoty a energie, ale to musí zkoumat přírodní vědy na úrovni fyzikálního pohybu, nikoli filozofie jako univerzální zákonitost ve všech formách pohybu. Rozpor tedy nemůže být příčinou pohybu, je jeho produktem. Naopak tam, kde je rozpor tvořen vyváženými protiklady, tedy střetem podobných pohybů, vzájemně se brzdících a udržujících se v rovnováze, je rozpor zdrojem dočasného a zdánlivého klidu.

Rozpor není perpetuum mobile, které by pohyb vytvářelo;
je to transformátor, usměrňovač a akumulátor, který pohyb již existující mění.

  Pohyb, to je způsob existence přírody, společnosti i myšlení, je jim vlastní, je jejich atributem. Tento pohyb plodí rozpory, jejichž řešení vrcholí změnou, odrazem, vyvolávajícím další rozpory. Rozpory nevyvolávají pohyb, jen mění jeho podobu.

Rozpor je podstatou boje i souladu

  Rozpory neexistují samy o sobě, vždy jsou vázány na věc či jev, jejichž jsou podstatnou součástí. Protože jsou produktem pohybu, jsou současně s ním i vlastností hmoty. Neexistují věci a jevy vnitřně či vnějškově nerozporné. Vše existující je tvořeno bojem protikladů. Tento boj je absolutní, trvalý, je hybnou silou vývoje. Naopak každý klid je vždy jen zdánlivý a přechodný. Při boji protikladů dochází k negaci jednoho protikladu a současně ke vzniku nových protikladů a rozporů. Ve vývoji je vždy třeba hledat hlavní, tj. podstatné; protiklady a určující stránky rozporů.

Rozpor je všeobecnou vlastností hmoty a pohybu; z jejich forem i jejich podoba

  Žádný rozpor nikdy není jediný. Uvnitř věci či jevu jich vždy působí více. Existují rozpory hlavní, které jsou nositelem tendence vývoje, a rozpory vedlejší. Základní rozpory působí po celou dobu trvání jevu jako takového, vedlejší rozpory mohou vznikat a zanikat, aniž to mění podstatu jevu. Jestliže se vedlejší rozpory stávají hlavními, vede to ke změně jevu.

Rozpory nejsou neměnné, vyvíjejí se:

Rozpory jsou důsledkem i příčinou změn pohybu

  Rozpory mají různé formy závislé na prostředí, v němž se projevují. Jsou rozdílné v hmotě neorganické, organické a sociálně organizované - tedy ve společnosti, ale i ve vědomí, jež je produktem hmoty. Každé formě pohybu odpovídají různé formy rozporů. Čím jsou věci a jevy složitější, tím složitější v nich probíhají rozpory. V neorganické přírodě jsou rozpory ukryty, ale nikdo je neukrývá. Ve společnosti jsou rozpory také ukryty, ale navíc jsou lidmi často záměrně zastírány, popírány, vyvraceny, navenek zakrývány rozpory jinými, méně důležitými. Rozpory mohou být lidmi i zdůrazňovány, absolutizovány, bývá zatajován jejich skutečný význam, za hlavní mohou být vydávány rozpory vedlejší a naopak. Proto se rozpory ve společnosti obtížněji hledají. Tím spíše, že hledající je vždy v těchto rozporech osobně zainteresován a zpravidla se vědomě či bezděky ztotožňuje s některým protikladem.

  Rozpory i jejich charakter vyplývají z pohybu a odpovídají formám pohybu, který je vytváří. Každá forma hmoty má své formy pohybu a tudíž i formy rozporů. Nestřetávají se však jen pohyby stejné formy či druhu. Např. hmotný pohyb mění společnost i vědomí a naopak pohyb vědomí prostřednictvím činnosti lidí mění mění pohyb společnosti i hmotné procesy v ní probíhající.

Rozpor je příčinou existence i  zániku jevu

  Rozpory nejsou jen uvnitř věcí a jevů, ale také mezi nimi navenek. Vnější rozpory jsou vlastně vnitřními rozpory nekonečně strukturovaného celku. Mezi vnějšími a vnitřními rozpory existuje dialektická jednota. Podobně je tomu se všemi ostatními rozpory.

Výsledkem rozporu je změna pohybu, tedy odraz

  Všechny věci a jevy se vyznačují rozpory, jsou jednotou protikladných stránek a tendencí, které se navzájem střetávají a popírají. Boj vnitřních protikladů ve věcech a jevech je příčinou jejich změny, je zdrojem vývoje a vede k zániku starého a vzniku nového.

Rozpor ve věcech a jevech je vnitřní, podstatný a nutný vztah,
který je zdrojem jejich samovývoje

  Předmarxistické filozofie, pokud nějaký vývoj uznávaly, hledaly zpravidla pouze jeho vnější zdroje, ležící mimo věci či jevy a zvenčí na ně působící. Zatímco materialisté pátrali po hmotném, idealisté předpokládali ideového hybatele. Nikdy jej nenašli, a proto si jej museli vymýšlet. A přitom je to jednoduché. Hybatelem světa je jeho rozpornost, udržující jej v neustálém pohybu.

Marxismus našel zdroj vývoje uvnitř světa, v jeho vnitřních rozporech

  Rozpor je nedílnou součástí světa, v němž člověk žije. Jeho život je plný rozporů, sám je vyvolává i mění, bojuje s nimi i využívá je, snaží se je odstraňovat, ale tím vyvolává nové. Rozumět svému světu pro něj znamená rozumět jeho rozporům. Rozpory však jsou často neviditelné, nezřetelné, mívají podobu klidu, probíhají příliš rychle či příliš pomalu na to, abychom je pozorovali. Chceme-li je poznat, můžeme tak činit poznáváním pohybů rozpor vyvolávajících a jejich odrazů, tedy pohybů změněných.

 

Zákon kvantitativních a kvalitativních změn

  Tento zákon také bývá nazýván zákonem kvantity a kvality, nebo také zákonem přechodu kvantitativních změn ve změny kvalitativní skokem. Objasňuje způsob, jakým probíhá vývoj.

  Každá věc i jev mají svou kvalitativní a kvantitativní stránku. Jsou od sebe neoddělitelné, existují vždy spolu v dialektické jednotě. Neexistuje nic, co by nemělo svou kvantitu a kvalitu, neexistují kvantita či kvalita samy o sobě. Jsou to dvě stránky téže skutečnosti. Vzájemně se podmiňují, ovlivňují a mění se. Vše je určeno jak kvalitativně, tak kvantitativně, přičemž kvalitu nelze redukovat na kvantity v ní obsažené.

Vše existující je dialektickou jednotou kvantity a kvality

Kvalita

  Je to vnitřní určenost věcí a jevů. Charakterizuje věc nebo jev jako takové. Je to soubor vlastností, stránek a rysů, vnitřní struktury a momentů, které způsobují, že věc nazýváme tak a ne jinak. Je to její podstatná odlišnost od jiných věcí nebo jevů. Můžeme ji vymezit pouze ve vztahu k jiným kvalitám. Při tom se řídíme podle jejich podstatných stránek, které vystupují jako její vlastnosti. Kvalita vyjadřuje samostatnost, ohraničenost, určitost a relativní stálost. Úzce souvisí s podstatou věcí a jevů, poznáváme ji pouze rozumem. V nekonečné strukturovanosti světa nemají věci a jevy pouze jedinou kvalitu, jsou vždy současně více kvalitami.

Kvalita je vztahem podstat

Kvantita

  To je určení mnohostních a časoprostorových stránek, jejich intenzity, stupně, frekvence, kapacity, rychlosti a pod. Není to jen jejich počet. Věci a jevy stejné kvality se odlišují kvantitou. Ta charakterizuje stupeň jejich vývoje. Kvantita je pozorovatelná navenek, je měřitelná, vystupuje jevově, je poznatelná smysly. Změny kvantity jsou relativně pomalé, nepřetržité, nedochází při nich ke změně podstaty a kvality. Protože se jednotlivé kvantitativní stránky nevyvíjejí rovnoměrně, dochází postupně k narůstajícímu rozporu mezi nimi. Jsou důležitým prvkem vývoje, ale nelze je přeceňovat. Samy o sobě vývoj nevysvětlují.

  Kvantitativní stránky jevů se mění změnami množství hmoty či pohybu v jevu obsažených, a tyto změny jsou důsledkem vnějších rozporů. Protože vnější vlivy nejsou omezeny obsahem jevu, jsou bohatší, rozmanitější, častější a také nahodilejší. Kvantita tak vždy představuje spíše prvek nahodilosti, zatímco kvalita je spíše prvkem nutnosti z ní vyplývající.

Kvantita je vnější určenost věcí, jevů a procesů

Míra

  Kvantitativní změny uvnitř kvality nemohou probíhat libovolně, mají svou míru. To je dialektický vztah jednoty mezi kvalitou a kvantitou. Je to dolní i horní hranice, v nichž se jev může měnit, aniž dochází ke změně kvality. Jednotlivé stránky jevu mají své meze, za kterými již věc přestává být tím, čím je, a stává se jinou. Méně důležité stránky mají relativně široké rozmezí, ty důležité mají rozmezí užší, přesněji dané. Míra udává hranice, do které mohou kvantitativní změny probíhat, aniž se mění kvalita.

  Míru nevytváří jediná kvantitativní stránka věci či jevu, ale vzájemný vztah všech stránek. I zdánlivě nepodstatná stránka má své hranice, za nimiž přesahuje kvalitu. Míra není determinovaná pouze vnitřními vztahy jevu, ale i vnějšími podmínkami, v nichž jev existuje.

Míra je rozmezím existence dané kvality

Skok

B. Engels: Dialektika přírody (úryvek)      V rámci dané kvality probíhají nepřetržitě, i když ne plynule a rovnoměrně, kvantitativní změny. Jakmile tyto změny přesáhnou hranici míry, dochází v uzlovém bodě k přerušení vývoje, ke kvalitativnímu skoku, v němž stará kvalita zaniká a vzniká nová. Prvky nového se nakupily ve starém, stará kvalita již brzdí další rozvoj a důsledkem vnitřního pnutí puká. Dochází ke změně podstaty věci či jevu, vytváří se nová struktura, nové vztahy; vzniká nový jev s novými hranicemi míry. Skokem se řeší rozpory staré kvality a vytvářejí rozpory kvality nové.

  Skok je prvkem diskontinuity vývoje. Přetržitost a nepřetržitost v něm však není v absolutním protikladu. Některé stránky jevu uchovává a jiné ničí, některé rozvíjí a jiné potlačuje. Negace starého a vznik nového vždy přináší nové možnosti pro kvantitativní změny, které již nejsou omezovány starou kvalitou. Vývoj tak je jednotou přetržitosti a nepřetržitosti.

  U složitých věcí a jevů je skok složen z několika dílčích skoků, probíhajících v celku nebo u jednotlivých částí. Skokem probíhající změny dílčích systémů jsou vzhledem k celému systému evolučními, pozvolnými změnami.

I skok je proces

  Tento skok ve vývoji je relativně krátký vzhledem k délce předchozích i následujících kvantitativních změn. Při chemických procesech to mohou být sekundy, při geologických procesech miliony let. Jeho charakter je určen vnitřními rozpory jevu a vztahy k dalším jevům. Může se týkat celého jevu nebo jen některých stránek, může být změnou progresivní i regresivní, tedy směrem ke složitějšímu či k jednoduššímu. Je to krátké období podstatných rychlých přeměn. Je jednou ze stránek vývoje, která je přeceňována katastrofismem. Takovéto skoky probíhají nejen ve vývoji přírody, ale i společnosti a poznání, kde je nazýváme revolucemi.

  Žádný náhlý zvrat, žádný kvalitativní skok není vyvolán jevy, které jej provázejí, a které jsou zjevné i zdánlivě důležité; není způsoben příčinami vznikajícími na jeho počátku či v jeho průběhu. Je vždy výsledkem dlouhodobějších změn, které jej tiše a nenápadně připravovaly.

Skok je relativně rychlou změnou kvality
v důsledku nahromaděných kvantitativních změn

  Kvantitativní změny jsou příčinou kvalitativního skoku, změna kvality je jeho účinkem. Tento skok však vždy probíhá v konkrétních podmínkách, z nichž jedna, třeba nedůležitá, bývá podnětem. Skok je nutný, příčiny podstatné, ale podmínky a podnět jsou zčásti nahodilé; a proto i průběh, rychlost a výsledek každého skoku může být odlišný a poznamenán nahodilostmi. I to je jeden z důvodů, proč se vývoj rozrůzňuje a spěje převážně od jednoduššího k složitějšímu. Rozrůzňování podmínek vytváří nové podněty a všude tam, kde se to děje, má vývoj tendenci urychlovat se. K lepšímu i horšímu pro člověka.

Nekonečná rozmanitost jevů materiálního světa
vyvolává nekonečnou rozmanitost kvalitativních skoků

  Při vývojovém skoku se odstraňují bariéry vytvářející hranici míry stránky, která jev vyvolala, tato hranice se posunuje a spolu s tím se mění i hranice míry některých dalších stránek. Současně vznikají nové stránky jevu i nové možnosti jeho dalšího pohybu.

Vývojový skok mění kvalitu tím, že se mění nejen hranice míry té stránky,
která skok vyvolala, ale i dalších stránek jevu; dokonce vytváří stránky nové.
Tím se otevírá zcela nový prostor pro další vývoj.

  Složité přírodní či společenské výtvory jsou složeny z mnoha různých částí a stránek, na něž je nelze redukovat. Z nich v každé mohou probíhat samostatné kvantitativní či kvalitativní změny společně, vedle sebe i proti sobě působící. Zkoumáme-li jakékoliv kvantitativní změny či skoky, musíme je vnímat v kontextu se všemi ostatními, neboť jakékoliv zjednodušení na podstatu je možné pouze krátkodobě, do té doby než podstatu pochopíme. Poté musíme jev znovu vidět takový, jaký je - tedy vnitřně strukturovaný a ve vnějších souvislostech, přičemž se obojí mění.

Kvalitativní skoky jsou při skutečném vývoji ukryty v celkových souvislostech, stejně tak jako podstata v jevu

Vývoj

  Vývoj je sledem změn, vedoucích určitým směrem. Je to pohyb, při němž vznikají nové kvality, vlastnosti, souvislosti a rozpory. Je jediným způsobem existence všeho. Není nic, co by vývoji nepodléhalo, ale některé vývojové procesy jsou tak dlouhé, že unikají pozornosti smrtelných jedinců. Co se nevyvíjí, zaniklo. Části zaniklého však dále existují jako součásti nových celků; vyvíjejí se dále spolu s nimi.

Vývoj je dialektickou jednotou kvantitativních a kvalitativních změn.

  Kvantitativní změny jsou charakterizovány nepřetržitostí, kvalitativní změny jsou přetržité. Vývoj jako celek je nepřetržitým střídáním kvantitativních a kvalitativních změn, je tedy nepřetržitý. Protože vznik každé nové kvality vždy otevírá prostor pro další kvantitativní změny v rámci jiné kvality, je vývoj procesem nekonečným.

Změny probíhají v čase, ale ten není jejich příčinou

  Nemarxistické filozofie, pokud neredukují vývoj na pouhou změnu, zpravidla jednostranně akcentují jeho plynulost či naopak jeho přetržitost.

Marxismus chápe vývoj jako nekonečný pohyb,
při něm se nepřetržitě mění kvantita a přetržitě kvalita věcí, jevů a procesů

 

Zákon negace negace

  Vývoj probíhá nepřetržitě. Je to proces neustálého vznikání a zanikání jednotlivých věcí a jevů, v němž nic není věčné, a přesto se něco stále jakoby opakuje. Je to proces plný zvratů, vzestupů i pádů, zastavení i určitých návratů. Na první pohled chaos, za kterým bývá tušen nějaký řád, jakési směřování, které se lidé odpradávna snažili pochopit. Moc se to nedařilo, protože sledovali proud jednotlivých zanikajících věcí a zpravidla neviděli vývoj jako určitý celek. Zákon negace negace nezkoumá vývoj každého jednotlivého jevu, ale vývoj jevů zdánlivě se opakujících v čase a prostoru. Vysvětluje, proč a jak se vývoj jako celek ubírá určitým směrem.

Negace

  Negací rozumíme zánik, zničení, popření něčeho starého, přičemž vzniká nová kvalita. Taková negace je však abstraktní, je pouhou myšlenkovou operací. Nikdy nedochází k absolutnímu zániku celého jevu, jeho úplného obsahu. Ve skutečnosti vždy probíhají negace konkrétní, při nichž nikdy nezaniká úplně všechno, nýbrž pouze ty stránky jevu, které v měnících se podmínkách již nejsou schopné existence, zatímco stránky životaschopné, ač třeba změněny, přežívají do kvality nové.

Nic a nikdy nezaniká absolutně.
I stránky v daných podmínkách negované nezanikají zpravidla úplně,
mění se pouze ze skutečnosti v možnost.

Dialektická negace

  To je existující, konkrétní forma negace, kdy při zániku starého nově vzniklá kvalita přebírá vše, co je v jejím rámci schopné existence a dalšího rozvoje. To je taková kvalitativní změna celku, kdy jeho části, alespoň některé, přežívají a rozvíjejí se uvnitř kvality nové. Je to překonání starého vývojového stupně a jeho nahrazení novým. Je to kritické překonání dosavadního vývoje při zachování všeho pozitivního. Ve skutečnosti vše zaniká právě tímto způsobem. Čím složitější jsou jevy, tím zřetelněji v nich vystupuje ona tendence k zániku stránek dalšího rozvoje či existence neschopných a naopak k přebírání všeho životaschopného vývojem. Protože všechny věci a jevy i jejich jednotlivé stránky zanikají v rozdílném čase i odlišných podmínkách, a přitom zpravidla zůstávají do budoucna možností, vytváří se stále složitější struktura podmínek a rozmanitější prostředí, v němž k dialektickým negacím dochází, a tím i stále širší vějíř možností dalšího vývoje. To je základem toho, že

převažuje směr vývoje od jednoduššího ke složitějšímu.

  Počet možností vývoje, přestože se obecně převážně rozšiřuje, je v každém daném okamžiku omezený. Již negovaná skutečnost, která se negací změnila v možnost, je součástí tohoto momentálně konečného počtu, a je statistickou nutností, že se podmínky občas změní natolik, aby došlo i k jejímu zpětnému využití.

Negace je momentem souvislosti věcí a jevů

Negace negace

  Vývoj negací nekončí. Každá negace je vždy počátkem vývoje něčeho nového a vytvářením předpokladu k jeho budoucí negaci. Při ní pak dochází k negaci předchozí negace, tedy k jakémusi zdánlivému návratu do původního stavu. Není to opakování podstaty, ani celého obsahu, ale vždy jen některých stránek jevu; není to nikdy návrat do výchozího bodu, ale začátek na jiném, převážně vyšším vývojovém stupni.

B. Engels: Anti-Dühring (úryvek)   Opakovány nejsou z hlediska člověka pouze kladné,  ale i negativní stránky. Je to pouze relativní návrat, při kterém může, ale nemusí být vývojem opakováno to, co již bylo v předcházejících stadiích vývoje popřeno, to co se v jiných, složitějších podmínkách mohlo znovu stát schopným rozvoje. Protože vše ostatní se mezitím také změnilo, stalo se složitějším, jsou podmínky rozvoje širší, rozmanitější. Je to patrné zejména tam, kde hmota začala být biologicky a sociálně organizovanou a kde se vývoje spoluúčastní vědomí. Převažující tendencí v neživé přírodě je vývoj od jednoduššího k složitějšímu, v živé přírodě od méně organizovaného k organizovanějšímu a ve společnosti se oba tyto proudy z hlediska člověka a jako důsledek jeho činnosti slévají v převažující vývoj od nižšího k vyššímu, tedy v pokrok.

Pokrok je formou vývoje společnosti

Negace negace podrobněji   Tyto tendence vývoje směřovat ke složitějšímu a organizovanějšímu však neprobíhají nikdy jednoduše, přímočaře, automaticky. Někteří filozofové počínaje Pythagorem chápou vývoj mechanicky, tam a zpět, nahoru a dolů, ve čtverci či kruhu, kdy se vše vrací zpět. Bývá to charakterizováno názory "to všechno už tu jednou bylo" a "vše se už jen znovu a znovu opakuje", "od zdi ke zdi" apod. Nikoliv, nic se nikdy neopakuje, vše je jen někdy něčím něčemu podobné.

Vývoj jako celek je nevratný, zdánlivě se opakují jen některé jeho stránky

  Již Herakleitos pochopil, že "dvakrát nelze vstoupit do téže řeky", protože podruhé už je to řeka jiná, s jinou vodou, jinými břehy. Vývoj se nikdy neopakuje. Je plný komplikací, zvratů, stagnací a skoků nahoru i zpět. Každý návrat je jen relativním, částečným, dočasným. Lze-li vůbec vývoj graficky vyjádřit, pak by se musel nakreslit třírozměrnou spirálou, tedy šroubovicí, v níž je většina závitů vyšších a širších než ty předchozí - a to spirálou velmi kostrbatou, roztřepenou, přerušovanou, plnou slepých odboček, mnohokrát se rozdvojující a opět spojující, znovu a znovu začínající, nepředstavující linii, ale pouze celkovou převládající tendenci vývoje přírody, společnosti i myšlení, nikoliv všech jejich jednotlivých součástí. Takovou tendenci, kterou však rozsáhlá katastrofa, vyvolaná přírodními či lidskými silami, může zbrzdit, zastavit či zvrátit v rozměrech nepředstavitelných.

  Marxismu bývá někdy připisována teorie cykličnosti nebo tzv. spirocykličnosti vývoje. Dokonce i některé oficiální učebnice se tím zabývaly. Je to buď nepochopením, nebo záměrným zkreslením Marxe, případně jeho bonmotu k převratu Ludvíka Bonaparta, absolutizací Hegelova pohledu na vývoj filozofie, Marxovy teorie cykličnosti hospodářského vývoje v kapitalismu či Leninovy poznámky v konspektech k vývoji lidského myšlení. Onu spirálu uváděl Lenin jako příklad "tak říkajíc" v protikladu s imaginární vývojovou přímkou. Cykličnost či spirocykličnost rozhodně není žádnou obecně platnou, univerzální zákonitostí formulovanou marxismem. Ona pomyslná "spirála", tj. pouze idealizující vyjádření určité tendence, jen celkový pohled z dálky, abstrahující od nekonečného množství zvratů a stagnací, uzlů a smyček na ní. V žádném konkrétním časovém úseku nikdy o spirálu či šroubovici nejde, žádný konkrétní jev se takto nevyvíjí.

Marxismus netvrdí, že se dějiny vracejí, vysvětluje jen, proč to tak někdy vypadá

  Nemarxistické filozofie, pokud ve vývoji vůbec nacházejí nějaký řád, vidí jej většinou neutrálně v prostém opakování anebo pesimisticky či nihilisticky ve směřování k zániku. Marxismus nechápe zákon negace  negace jako nutnost, ale jako možnost zdánlivého "opakování" a vysvětluje, proč k němu dochází a proč je jen zdánlivé. Předmětem zákona negace negace není opakovatelnost, ale naopak neopakovatelnost vývoje.

Marxismus chápe vývoj optimisticky - jako složitý proces,
v němž je přes všechny zvraty a okliky
patrná postupnost, relativní opakovatelnost a vzestupná tendence

  Tendence vývoje od jednoduššího ke složitějšímu není ukryta uvnitř věcí a jevů, jak tvrdí i některé starší učebnice marxistické filozofie. Je výsledkem spolupůsobení vývoje vnitřních rozporů uvnitř jevů se změnami převážně se rozrůzňujících se vnějších podmínek. Je projevem univerzálních souvislostí věcí, jevů a procesů materiálního světa. Vyplývá ze společného působení i vzájemného ovlivňování měnících se vnitřních a vnějších rozporů.


Vývojové zákony

  Vývojové zákony, které jsme výše popsali, od sebe nelze oddělovat. Jsou to vlastně tři různé pohledy na stejný jev: ten první, zákon rozporu nebo také jednoty a boje protikladu, je pohledem dovnitř jevu. Ten druhý je pohledem na průběh existence jevu, na proces jeho přeměny v jev jiný. A ten třetí zákon negace negace, zkoumá daný jev v nejširším čase, v souvislosti s jevy předchozími i následujícími. Teprve všechny tři pohledy společně umožní vytvořit si pravdivou představu vývoje.

  Zákony dialektiky, které odhalují příčiny, způsob a převládající směr vývoje, nepůsobí nikdy izolovaně, každý sám. Působí vždy všechny tři společně a spolu s nimi vždy působí tisíce konkrétních podmínek, ve kterých jevy a procesy reálného světa probíhají a spousty dalších zákonů a zákonitostí prostředí, ve kterém se vývoj odehrává. Nepůsobí proto automaticky, mechanicky, zjevně; jejich působení je třeba hledat a předvídat. Ale jsou univerzální.

Poznání, to je odhalení vnějších souvislostí, vnitřních příčin, vývojové linie
a směru dalšího vývoje

Vstupte do učebnice marxistické filozofie

Dále ke kategoriím dialektiky