Vstupte do celé učebnice filozofie!

 

Marxovy knihy budou stát za přečtení tak dlouho, dokud bude existovat kapitalismus.

John Cassidy

  Dějiny lidstva jsou na první pohled nepřehledným chaosem, směsí strašlivých konfliktů a ohromných objevů, plnou velikých osobností, jejichž velikost je nepochopitelná, i lidských malicherností, jejichž důsledky jsou obrovské. Jsou přeplněny prapory a idejemi, láskou i nenávistí, prací a krví. Historie nám popisuje války za čest a slávu i prohry kvůli krásným ženám, stejně jako velká vítězství s miliony mrtvých. Ničemové a hrdinové, statečnost i lest, pravda a lež, věrnost i zrada, slovo panovníků či vůle boží. A ze všeho pak zbyly obrazy a kosti, střepy i trosky - aniž by to mělo jakýkoliv smysl a řád, který je jinak člověku vlastní. Aby to bylo ještě složitější, jsou občas včerejší ničemové označováni za hrdiny a naopak.

B. Engels: Ludvík Feuerbach a vyústění německé klasické filozofie (úryvek)   To ale není historie, to jsou jen její zlomky, dohady a iluze, které si o ní vytváříme, neznáme-li podstatu. Tou podstatou je pohyb společnosti, vysvětlitelný a zákonitý, v němž tisíce náhod vytváří systém, v němž miliony nesmyslů dávají smysl, a ve kterém ti nejdůležitější, vytvářející hodnoty, jsou ukryti hluboko pod povrchem. Dějiny jsou procesem přeměny člověka a přírody prostřednictvím práce, přetváření lidské pospolitosti v důsledku její materiální činnosti. Jsou procesem většinou nepochopeným, protože se na ně vždy díváme z hlediska svých soudobých, měnících se znalostí i stanovisek a rozdílných zájmů.

Lidské dějiny jsou především dějinami práce a vztahů z ní vznikajících

  Slovy Bedřicha Engelse: "Tak jako Darwin objevil zákon vývoje organické přírody, tak objevil Marx vývojový zákon lidských dějin: prostý fakt, skrytý dosud pod ideologickými nánosy, že lidé musí především jíst, pít, bydlet a oblékat se, a teprve pak se mohou zabývat politikou, vědou, uměním, náboženstvím atd., že tedy výroba bezprostředních materiálních životních prostředků, a tím určitý daný stupeň ekonomického vývoje národa nebo epochy tvoří základnu, z níž se vyvíjela státní zřízení, právní názory, umělecké a dokonce i náboženské představy lidí oné doby, a z níž je proto také nutno je vysvětlovat a ne naopak, jak se to dělo dosud."

Dějiny lidstva jsou hledáním nových výrobních způsobů
a vytvářením souladu společenských vztahů se stavem výrobních sil člověka

  Dějiny lidstva jsou vlastně pokračováním dějin přírody, a stejně jako ony obsahují miliony nahodilostí a zvratů. Je to zdánlivý chaos, v němž jsou však ukryty určité zákonitosti, které si příroda i společnost vytvářejí stejně jako sebe samé. Vyplývají z jejich materiální podstaty, nikoliv z vůle jednotlivců, božských či lidských.

Dějiny lidstva jsou procesem zákonitým

  Dějiny jsou výsledkem lidské práce a bojů lidstva za prosazení svých měnících se různorodých zájmů; je to minulá politika.

Společensko-ekonomická formace

K. Marx: Ke kritice politické ekonomie (úryvek)   Materiální výroba a její způsob jsou základem společnosti. Souhrn podstatných rysů společnosti, tj. jejích ekonomických základů i společenské nadstavby, tj. stav výrobních sil a jimi vytvořené výrobní vztahy, z nich vznikající ostatní společenské vztahy a společenské vědomí, to vše představuje určitý definovatelný stupeň rozvoje společnosti, který je výrazně odlišitelný od stupňů jiných. Ačkoliv k němu společnost dospěje na různých místech, v rozdílných dobách a odlišným způsobem, podstatné rysy se přitom opakují, třebaže konkrétní podoba společnosti je modifikována spoustou zvláštností. Takové stadium vývoje společnosti, jehož základem je jiný výrobní způsob, tvoří společensko-ekonomickou formaci.

Společensko-ekonomická formace je souhrnem podstatných rysů společnosti,
odvozených od jejích výrobních sil

Obrázek je aktivní

Společensko-ekonomická formace je historicky odlišným stupněm vývoje společnosti,
jehož základ je tvořen výrobním způsobem

Prvotně pospolná společnost

  Rodová, neboli prvotně pospolná společnost byla prvním historickým stupněm vývoje, který se formoval z předchozích forem živočišného společenství, existujících u některých vyšších živočichů, mezi něž člověk patří. Tímto vývojovým stupněm prošla všechna společenství lidí bez výjimky. Lidé byli organizováni v rodech, kmenech a kmenových svazech podle pokrevní příbuznosti. Tyto útvary byly základními výrobními jednotkami, v nichž byla charakteristickým rysem rovnost přístupu k výrobním prostředkům, jejich společné vlastnictví a biologicky podmíněná rovnost rozdělování výsledků společné práce. Lidé si přivlastňovali přírodu kolektivně. Základem tohoto společenství byla existenční závislost jedince na komunitě, jeho plné podřízení se zájmům rodu. Rod zprostředkovával člověku jeho vztah k přírodě. Existoval zde přísný řád, při jeho porušení následoval trest nejvyšší, tj. vyobcování, které se při neschopnosti člověka přežít sám rovnalo smrti.

  V tomto seskupení se začala vytvářet morálka a počátky dělby práce. Odděluje se pastevectví, zemědělství a řemeslo. Postupně s výrobou složitějších nástrojů už v této fázi vzniká směna. Přivlastňování přírody přestává být bezprostřední, prostředníkem je právě směna, tj. vznikající obchod v naturální podobě.

  S růstem počtu lidí se rod počíná dělit na rodiny, jejichž podoba se vyvíjí od matriarchátu k patriarchátu. Příčinou je vznikající majetek, který se v rodě i rodině dědí. Postupně s omezováním incestu přicházejí do rodin a rodů cizí muži, kteří nejprve k rodu nepatří a nemají v něm možnost dědit. S rozvojem řemeslné výroby, jejímž nositelem jsou převážně oni, se však situace mění; mužům začínají patřit výsledky jejich práce, objevují se první zárodky soukromého vlastnictví výrobních prostředků, jejichž držitelem jsou stále více oni. Začíná vznikat sociální nerovnost.

  První rozdíly vznikají již z přirozených důvodů jako důsledek odlišných schopností jednotlivců, rozdílné úrodnosti půdy a výtěžnosti jiných přírodních zdrojů. Vůdcem byl jednotlivec přirozeně nejlepší, který měl určité výsady a postupně s tím i větší majetek. Ten se dědí a spolu s tím i některé vrozené dispozice, což dále prohlubuje nerovnost lidí. První přirozené rozdíly jednotlivců, které se mohou ekonomicky realizovat, se stávají počátkem vzniku tříd.

  S rostoucí schopností člověka přežít v přírodě postupně vzrůstá počet lidí a prostor k jejich životu je stále omezenější. Dochází k bojům mezi nimi, v němž jsou poražení nejprve zabíjeni či v případě potřeby někteří z nich zařazováni jako plnoprávní členové rodu.

B. Engels: O původu rodiny, soukromého vlastnictví a státu (úryvek)   Zásadní zvrat ve vývoji přináší rozvoj zemědělství a pastevectví a s nimi schopnost vyrábět nadprodukt, tedy více, než člověk potřebuje k udržení a reprodukci své existence a rodu. Pokud byla tato schopnost malá, rozdělovali vytvořený nadprodukt přirození vůdcové rodů a kmenů, což vedlo k první sociální diferenciaci. S růstem nadproduktu člověk začíná mít cenu, kterou je právě tento nadprodukt, jenž je mu možné odejmout. Začínají být bráni zajatci, otroci, jsou nuceni k práci, její výsledky jsou jim odnímány a přerozdělovány. To osvobozuje část lidí od fyzické práce, a ti se pak mohou věnovat více činnosti duševní. Vyrobený nadprodukt začíná být ve velkém směňován, vytváří se obchod, a ten si vynucuje vznik platidel - peněz. Vedle dosavadního osobního vlastnictví spotřebních předmětů a společného vlastnictví výrobních prostředků vzniká i nová forma - vlastnictví soukromé. Prvotně pospolná společnost se rozkládá, vznikají protikladné třídy a s nimi vykořisťování jedné druhou i oddělení duševní a fyzické práce - civilizace. Prvotně pospolná společnost se pomalu rozkládá a vývoj společnosti se výrazně zrychluje.

Civilizace je historické období po oddělení duševní a fyzické práce,
v němž existují třídy a vykořisťování

Otrokářská společnost

  Tato nová společnost vzniká na různých místech v nestejných dobách a v odlišných podmínkách, ale vždy na podobném stupni vývoje. Otroctví je vyvoláno ekonomickou činností lidí, tím že se otroci postupně stávají hlavní výrobní silou. Někde to bylo při vytváření zavlažovacích systémů, jinde v zemědělství, v dolech či při kultovních a jiných velkých stavbách. Tam, kde ekonomický rozvoj nedosáhl vyššího stupně, existovalo jen tzv. domácí otroctví jako okrajový a nevýznamný jev.

Na počátku otroctví bylo zotročení ženy

  Prvotní formy otroctví byly patriarchální; otroci byli součástí rodiny, pracovali a pán k nim měl určité povinnosti, přežívající jako pozůstatky rodové společnosti. Teprve později byli zcela oddělováni, zbavováni práv úplně a otrokářství nabývalo svou klasickou podobu.

  Otrokářství změnilo práci z bezprostředně společenské na bezprostředně soukromou. Jeho základem bylo soukromé vlastnictví výrobních prostředků, z nichž nejvýznamnějším byl právě otrok. Hlavní výhodou otrocké práce byla kooperace ve velkém. Ačkoliv otroctví vyrostlo v podmínkách směny, otrokáře ještě nezajímala ani tak směnná hodnota výrobků otrokem vytvořených, jako jejich hodnota užitná.

  Udržení poslušnosti otroků si vynutilo vznik silného a despotického státu. Snaha o rozmnožení počtu otroků vedla k válkám, k podmaňování si a zotročování jiných etnických společenství i států, k vytváření početných armád a zesilování moci. Vyrůstali silní, často zbožšťovaní vládcové. Původní formy patriarchálního otroctví byly vítěznými státy nahrazovány za krutější formy klasického otroctví, a spolu s územními výboji se rozšiřovala částečně i kultura a ideje vítězů. V Evropě to byly zejména výboje Římanů. Na jiných územích v Asii a Americe měl vývoj otrokářství odlišné podoby, ale podstata byla v zásadě stejná.

Otrok se stal hlavním výrobním prostředkem

  Otrokářství bylo přes svou odpudivost historickým pokrokem.  Dosáhlo významného rozkvětu některých společností, ale zničilo společnosti jiné. Dospělo k vysokému stupni poznání, ale nebylo schopno jej uplatnit při tvorbě výrobních sil, protože preferovalo extenzivní rozvoj. Otrocká práce byla levná, ale udržení poslušnosti otroků bylo drahé. Čím více byl otrok vykořisťován, čím krutější bylo zacházení s ním, tím nižší byla jeho schopnost biologické reprodukce, a tím nutnější bylo vydržovat velké armády k získání otroků nových. Čím více poznatků společnost měla, tím obtížnější bylo seznámit s nimi otroky, tak aby je mohli používat v praxi. Čím odcizenější byla jejich práce, tím méně iniciativy projevovali. A čím složitější výrobky člověk vyráběl, tím více iniciativy bylo potřeba. Čím více otroků bylo, tím více lidí žilo z jejich práce. Rostoucí počet obyvatel vyžadoval vyšší produkci potravin, ale otroci byli schopni a ochotni produkovat jen to, k čemu byli bezprostředně přinuceni. A čím více byli nuceni, tím méně jim záleželo na životě. Otrocká práce vedla k postupné degeneraci společnosti a přestala se vyplácet. To vedlo k oslabení i rozpadu všech otrokářských říší. Staré výrobní vztahy se dostávaly do stále větších rozporů s rostoucími možnostmi, rozvoj výrobních sil byl brzděn pouty otroctví a společnost potřebovala přežít. Proto se mění.

S rozvojem společnosti se otrocká práce stává stále více neproduktivní

Feudální společnost

  Ne všude prošlo lidstvo vývojovým stupněm otrokářství, někde jen v prvotní či pozměněné podobě. Rostoucí počet lidí a potřeba uživit je vedla k rozvoji zemědělské výroby a hlavním výrobním prostředkem se stále více stávala půda. Její vlastnictví se stalo vlastnictvím rozhodujícím. Půda byla přidělována různými formami těm, kteří na ní pracovali tak, aby pracovali ve svém vlastním zájmu, iniciativně, aby hospodařili, a nadprodukt jim byl odnímán jinými formami, nejprve v naturální a později v peněžní podobě formou dávek, daní, roboty, dědičných povinností aj. Konkrétní podoby byly nejrůznější, ale základ společný - soukromé, dědičné, feudální vlastnictví půdy, s níž se dědilo i společenské postavení člověka. To vytvořilo hmotnou zainteresovanost lidí na produkci, vyšší produktivitu práce a lepší podmínky pro reprodukci pracovní síly než otroctví.

Hlavním výrobním prostředkem se stala půda

  Přechod k feudalismu měl nejrůznější podoby. V rozsáhlé Římské říši, kterou již nebylo možné spravovat dosavadními způsoby, vzniká forma kolonátu, pronajímání půdy svobodným občanům i otrokům. Rozdíl mezi těmito dvěma skupinami postupně zanikal a vytvářela se nová forma závislosti - poddanství a jeho pozdější, tužší forma - nevolnictví.

  Někde byla půda výhradním vlastnictvím panovníka, který ji propůjčoval za různé služby formou léna svým vazalům, jindy byla darována či prodána, děděna či vyženěna, ale vždy bylo její držení spojeno právy nad těmi, kteří na ní žili. Na nevyužívaných územích probíhá kolonizace, tj. předávání a pronajímání půdy novým přistěhovalcům za určité povinnosti. Nevolníci půdu nevlastnili, za její využívání odváděli dávky a služby. Část půdy držela nebo vlastnila šlechta, část církev a postupně i vznikající města.

Základním vztahem ve společnosti zůstala osobní závislost,
vyplývající z vlastnictví půdy

  Byl to složitý systém, který se vyvíjel, ale vždy měl svůj přísný řád. K jeho charakteristickým rysům patřila roztříštěnost území a moci, jejich ekonomická i kulturní izolovanost a uzavřenost, rozdělení společnosti stavovskými přehradami, silné tradice; a to vše bylo brzdou rozvoje společnosti. Převládala naturální směna, samozásobitelství, feudální hranice byly překážkou rozvoje obchodu. Řemeslnou výrobu, jejíž význam stále rostl svazoval cechovní korporativní systém, který reguloval kvantitu i kvalitu výroby, ale současně překážel jejímu rozvoji. Pro všechny druhy lidské činnosti byly vytvářeny řády, svazující rozvoj. Zesiloval ekonomický, ideový i politický vliv církví, které jako jediné překračovaly feudální přehrady, integrovaly společnost, ale konzervovaly ji. Velké zámořské objevy významně rozvíjejí obchod a půjčování peněz. Pomalý, postupný rozvoj evropské společnosti ve 14. a 15. století je počátkem změn, začínajících vznikem kapitalistických ekonomických prvků v lůně feudální společnosti (a s nimi spojenými humanismem a renesancí), které později vrcholí buržoazními revolucemi a zánikem feudalismu. Staré feudální výrobní vztahy se dostaly do rozporu s novými výrobními silami a byly odstraněny.

Feudalismus představoval historický pokrok ve vývoji lidstva až do okamžiku,
kdy začal překážet rozvoji průmyslu a obchodu

Kapitalismus

  Postupně vznikaly nové formy výroby a směny. S rostoucí rozmanitostí řemeslné výroby i poptávkou po jejích výrobcích vzniká faktorský způsob výroby, který překračuje feudální parcelaci. Později vznikají manufaktury a s rozvojem strojů i továrny. Přestává být rozhodující vlastnictví půdy, protože hlavním výrobním prostředkem se stávají stroje a práce lidí za mzdu. Pilířem společnosti, vyjadřujícím její podstatu, se stává kapitál - hodnota vkládaná do výroby, přinášející vlastníkovi nadhodnotu prostřednictvím vykořisťování námezdní práce dělníků. Kapitál, vytvořený prací milionů, se stává vládnoucím nástrojem v rukou jednotlivců. Původní prostá zbožní výroba, při níž byla vyráběna pouze hodnota odpovídající hodnotě pracovní síly při ní vynaložené, a jejímž cílem bylo pouze vytvoření určité užitné hodnoty, byla nahrazena novým způsobem výroby. Pracovní síla člověka se stala zbožím, které její nositel, námezdně pracující proletariát, v důsledku nerovného postavení ve výrobních vztazích prodává vlastníkovi výrobních prostředků za cenu menší, než je její hodnota.

Základem společnosti se stala námezdní práce

  Než k tomu však došlo, musel být nějakým způsobem nahromaděn kapitál tak, aby jej bylo možno ve velkém využít k podnikání. Tento historický proces se nazývá původní akumulací kapitálu; původní proto, že pozdější akumulace již byla výsledkem kapitalistického podnikání. Na jeho počátku však vždy stál zvrat, který započal v Anglii, v západní Evropě probíhal od 16. do 18. století, jehož obsahem bylo násilné přerozdělení majetku. Šlo o odebírání půdy dosavadním vlastníkům, potlačení soukromého vlastnictví založeného na individuální práci, vyvlastnění a centralizaci majetku ve prospěch nových vlastníků. Běžně šlo i o privatizaci majetku, který byl dosud ve společenském držení domorodých kmenů, občin či států. Někde tento proces proběhl i vícekrát.

Původní akumulace kapitálu znamenala prudkou sociální polarizaci,
byla to koncentrace bohatství i chudoby

  V každé zemi měl tento proces jinou podobu. V Anglii to bylo ohrazování pozemků, přičemž byli dosavadní drobní vlastníci a nájemci vyháněni z půdy, v USA to bylo násilné zabrání celé země přistěhovalci stejně jako v koloniích, u nás to byly konfiskace po bitvě na Bílé hoře apod. V nejmírnější podobě byl zdrojem původní akumulace likvidující lichvářský úrok. Současně s tím byla měněna zákonodárství tak, aby se lidé mohli a byli nuceni stát námezdní pracovní silou. Na jedné straně byla rušena nevolnictví i robota, a na druhé straně zaváděny tvrdé tresty těm, kteří neměli prostředky a nebyli zaměstnáni. Bylo znovu zaváděno otroctví, krutě trestáno tuláctví. Kapitalismus všude tam, kde vznikl, byl doprovázen krutým násilím a zločiny. Teprve poté, kdy mu původní akumulace kapitálu vytvořila prostor pro jeho existenci, se počal kapitalismus rozvíjet na svém vlastním základě.

Původní akumulace kapitálu byla ve všech zemích zločinem

  Vznikající kapitalismus boří vše staré a buduje zcela jiný svět. Současně se změnou výroby dochází ke změnám ve vývoji obchodu, zejména v důsledku velkých zámořských objevů a rozvoje mořeplavby. Jako důsledek průmyslové revoluce vzniká zcela nová vrstva majetných, buržoazie, která již nemusí být vlastníkem půdy a její bohatství pramení z výroby a obchodu. Ta potřebuje změnit společnost podle svých potřeb, naráží na feudální roztříštěnost, která ji omezuje a svazuje, brání ji v rozvoji. S postupnou akumulací kapitálu roste ekonomický vliv buržoazie a dostává se do rozporu s politickou mocí, která je v rukou feudálů. Konflikt těchto dvou tříd je nevyhnutelný - vrcholí buržoazními revolucemi.

  Se vznikem kapitalismu se zcela rozbíjejí dosavadní feudální vztahy i s jejich pozůstatky prvotně pospolné společnosti, spočívající v určité osobní závislosti pána a poddaného, definitivně se vyhrocuje protikladnost tříd. Vzniká společnost formálně nezávislých lidí, právní závislost je nahrazena závislostí ekonomickou, z dosavadní společnosti pánů a poddaných vzniká občanská společnost. Jsou likvidovány všechny pozůstatky přírodních základů lidského společenství, zmizela pospolitost. Člověk se stává příslušníkem společnosti ne zrozením, ale nabytím směnné hodnoty, je to společnost vlastníků této směnné hodnoty. Příslušnost k třídám, která se do této doby alespoň částečně brala jako přirozenou, se stala definitivně záležitostí výlučně ekonomickou. Práce je člověku zcela odcizena, přestává být jeho tvůrčí silou a stává se jeho zbožím, které buď prodá dobře, špatně, nebo vůbec ne. Smyslem výroby již není užitná hodnota výrobku, ale nadhodnota, která je mu odnímána, tedy vykořisťování.

Osobní závislost byla nahrazena závislostí ekonomickou

  Boří se feudální hranice a dotváří se národy, překračují se jednou provždy hranice států a vytváří celosvětový trh. Živelně se rozvíjející výroba však naráží na zcela nové překážky a rodí úplně nové problémy. Hromadná, neplánovaná výroba pro neznámého zákazníka v určitých fázích nemá odbyt. Výrobu je nutno omezit nebo zastavit, a to vede k propouštění lidí. Až dosud se člověk v tísni neocital úplně bez prostředků. Postaral se o něj rod, povinnost živit otroka měl i otrokář, feudální vlastník mu ponechával malý kus pole pro vlastní obživu. Dělník, usídlený ve městě, již nemá nic. Bez zaměstnání je ničím. Krize kapitalistické výroby se cyklicky střídají, nezaměstnanost roste a postihuje celou společnost. Konkurence jednotlivých podnikatelů je bezohledná, ničí je navzájem a s nimi i zaměstnance. Nová odvětví ruinují ta dosavadní. Vztahy nerovnosti a boje jsou i mezi prvovýrobci a zpracovateli, mezi výrobci a obchodem. Živelná, neplánovaná výroba vede k nadprodukci a krizím. Produkce, pro kterou není odbyt, je znehodnocována, zatímco jinde lidé umírají hlady.

  Rozvíjející se výroba hledá zdroje a odbytiště. Vzniká kolonialismus, tedy podmanění si celých národů a států, podvázání jejich ekonomického rozvoje, zničení jejich dosavadní vlastní ekonomické struktury a vytvoření struktury nové, přizpůsobené zájmům zahraničních vlastníků. Až dosud jednotlivci vykořisťovali jednotlivce. Nyní se na tom podílejí celé státy i národy, z nichž jedny prožívají ohromný rozvoj a druhé nezměrný úpadek. Prohlubují se rozdíly mezi kontinenty i celými oblastmi zeměkoule.

Procesy, které pochopili Marx a Engels již v roce 1848 se dnes nazývají globalizací.   Kapitalismus vytvořil celosvětový trh a spolu s ním i světové krize a války. Jednotliví vlastníci se sdružují, vlastnictví překračuje meze národů a států. Jestliže až dosud byli vždy osobně či alespoň jmenovitě známi, nyní jsou anonymní, vzdálení a o to jsou bezohlednější a nepostižitelnější. Ohromné výrobní prostředky, které jsou jejich vlastnictvím, často zasahují do celého světa, vznikají nadnárodní monopoly a korporace, které postupně ekonomicky, ale i politicky ovládají svět. Počet lidí roste, a okruh vlastníků se zužuje. Jestliže dříve byli vlastníci v rozporu jen se svými otroky, svými poddanými, svými zaměstnanci, dostávají se postupně stále více do rozporu se zájmy naprosté většiny společnosti i světa jako celku.

  Kapitalismus dospěl do svého nejvyššího stadia - imperialismu. Nic to nemění na jeho podstatě. Bohatství jedněch je udržováno chudobou druhých. Čím větší rozdíl mezi nimi je, tím větší odpor to vzbuzuje.

Kapitalismus vyčerpal svůj historicky pokrokový obsah,
naráží na meze svého rozvoje, brání rozvoji všech
a vytváří důvody svého nahrazení systémem spravedlivějším


Onen spravedlivější systém hledají už druhé století komunisté

Dále k budoucnosti společnosti