Vstupte do celé učebnice filozofie!

Závislost jedince na společnosti je přirozené povahy.
Albert Einstein

 

  Po dlouhá staletí byla zkoumána otázka, do jaké míry je člověk svoboden ve všem co činí a jakou měrou je přitom závislý na vůli boží, osudu či jiné předurčenosti. Je vše, co nás obklopuje, náhodné nebo nevyhnutelné? Je v silách člověka přemoci "osud", změnit svět po svém? Vznikaly desítky učení vždy poplatných své době, často protikladných, v nichž se objevovaly vedle iluzí a spekulací i zrnka pravdy. Neřešily jen otázku teoretickou, ale navýsost praktickou. Je to každodenní problém každého z nás.

Determinismus

  Je to filozofické učení o předurčenosti přírodních či společenských jevů, které prošlo mnoha vývojovými stadii a vytvořilo několik základních koncepcí, odlišujících se v pojetí přírody a člověka jako hříčky čehosi mimo ni až po absolutizaci lidské svévole, kdy člověk může vše, co chce. Determinismus je učení o příčinnosti věcí a jevů.

Mechanický determinismus

  Je uznáním existence strohé, holé nutnosti, popírání nahodilosti, ale i lidské svobody a aktivity. Takový přístup bývá zpravidla spjat s materialismem a je ovlivněn poznáním některých přírodních zákonů. Mechanické vztahy v přírodě jsou totiž nejjednoduššími, a proto byly lidmi poznávány nejdříve. Opírá se především o newtonovskou mechaniku, jejíž poznatky absolutizuje a přenáší i do života člověka. Vychází z toho, že vše je nutně předurčeno předchozím stavem. Uznává přísně kauzální souvislosti, neuznává zpětné působení účinku na příčinu, redukuje všechny druhy pohybu na mechanický pohyb a vysvětluje nahodilost jako nepoznanou nutnost. Je to technokratický přístup ke světu, vyúsťující ve fatalismus, osudovost, příznačnou pro různá náboženství. Biologický determinismus je teoretickým základem rasismu, geografický determinismus základem revanšismu. Jakýkoliv automatický mechanicismus je vždy jednostranným, nedialektickým přístupem, začínajícím kdesi u  Démokrita a končícím byrokratem, který je ukryt v každém z nás.

Mechanický determinismus je zjednodušeným chápáním
některých stránek materiálního světa

Indeterminismus

  Je odmítáním, existence zákonitostí a determinace, zejména ve společnosti. Jeho základním východiskem je individualismus, voluntarismus, projevuje se i v posibilismu a probabilismu. Odmítá nutnost i příčinnost, abstraktně zveličuje svobodnou vůli člověka a nahodilost. Je reakcí na neschopnost mechanického materialismu vysvětlit společenské jevy, je jeho protipólem. Je zpravidla spjat se subjektivním idealismem a uznává determinaci člověka pouze zevnitř - svými počitky, prožitky a vědomím. Dnes se objevuje spojen s nihilismem ve filozofiích existencialismu, pozitivismu a jejich odrůdách i v řadě dalších směrů. V přírodních vědách má podobu kondicionalismu. V politice se projevuje jako anarchismus, živelnost a subjektivismus, je příznačný pro maoismus, trockismus i neotrockismus a pseudorevolucionářství všeho druhu. V praktické činnosti vyúsťuje ve svévoli.

Indeterminismus je neuznáním zákonitostí a přeceněním individua

Teleologie

  Opakem determinismu je finalismus, častěji nazývaný teleologií. Je to učení o účelovosti, finalitě či cílovosti přírodních a společenských jevů, o jejich předurčenosti svým cílem či účelem, nikoliv příčinami. Absolutizuje řád a systém, který panuje v přírodě, a který člověku vnucuje myšlenku, že tento řád byl stvořen někým zvenčí. Je spjat s objektivním idealismem, vychází ze stvořitelské teorie, přejaté křesťanstvím. Teleologie předpokládá, že vše bylo stvořeno k určitému účelu, s konkrétním cílem, a podle tohoto účelu se vše vyvíjí, pohybuje a chová. Neuvědomuje si, že to není předem určený cíl, ale přírodní a společenské podmínky a zákonitosti z nich vyplývající, v jejichž rámci se svět pohybuje.

  Na počátcích těchto názorů stáli Sokrates, Platon a Aristoteles, později tento přístup vrcholí u Kanta a Hegela. V modernějších podobách jde o antropomorfní pojetí přírody, o její oduševňování, připisování jí některých vlastností člověka. Soudobá věda tyto finalistické přístupy opustila.

Teleologie bývá pokusem smířit vědu a víru

Historický determinismus

  To je marxistické chápání determinismu, jehož východiskem je dialektika. Je to komplexní pojetí objektivních podmínek, z nich vyplývajících zákonitostí i subjektivní činnosti člověka v dialektické jednotě. Vychází z toho, že všechny jevy, procesy a události spolu souvisejí, podmiňují se a ovlivňují navzájem. Tedy z toho, že člověk je především omezen tím, co vytvořily předchozí generace, neboť právě to, ať chce či nechce, musí respektovat, měnit a překonávat. Přitom je člověk ovlivňován objektivními zákonitostmi svého prostředí, je závislý na společnosti, v níž žije, a teprve v těchto mantinelech marxismus uznává i vůli subjektu. Zdůrazňuje poznatelnost objektivních zákonitostí, které vznikají současně s jevy a procesy, možnost jejich využívání i jejich změnu prostřednictvím změny podmínek, z nichž vznikají. Rozlišuje tyto vlivy na vývoj událostí:

B.Engels: Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu (úryvek)

  Marxismus považuje za základní materiální determinaci člověka, tedy hmotné podmínky, v nichž žije a reprodukuje se, i sociální podmínky, které si přitom vytváří. Odvozeně z toho jsou základní determinantou společnosti podmínky ekonomické, ve kterých společnost zprostředkovává svou výměnu látek s přírodou. Teprve poté působí faktory ostatní, mezi něž patří i svobodná vůle člověka a jeho vědomí. Marxismu bývá vytýkáno, že právě tyto ostatní faktory podceňuje. Nikoliv; uznává jejich působení, ale nepřeceňuje je.

Historický determinismus je uznáním vůle subjektu, působící v mezích možného

Svoboda

  V běžném nazírání je svoboda chápána jako individuální možnost volby jednat nezávisle na ostatních jedincích. Jakákoliv determinovanost člověka společností je považována za opak svobody, nesvobodu. Každá volba člověka je však vždy omezována zvenčí. Člověk nežije sám, neumí to a nikdy to neuměl. Svou svobodu vždy sdílí s ostatními, a proto vždy byl a bude omezován svou společností.

Svoboda jednotlivce končí tam, kde začínají práva druhých

  Každá společnost proto musí potlačovat svobodu jednotlivce. Rozdílné je, v zájmu koho je potlačována. Čím menší je okruh těch, v jejichž zájmu je svoboda omezována, tím větší je okruh těch, jimž je omezována, a tím širší je rozsah tohoto omezování. Důležité je vždy kdo, koho a proč omezuje.

Neexistuje absolutní svoboda

  Svoboda bývá nesprávně chápána jako nějaký ideální, abstraktní, jednou provždy daný stav, nezávisející na člověku a společnosti. Jako by to byl souhrn předem vytvořených zásad a práv, nesouvisejících s ničím ostatním, jako by to bylo něco, co bylo a má být i nadále člověku jednou provždy dáno. Nikoliv. Sám pojem svoboda vytvořili lidé až tehdy, když pocítili nesvobodu, teprve když je společenské vztahy počaly tísnit. A jejich pojetí svobody se vždy zužovalo právě na to, co je tísnilo. V rozdělené společnosti však každou třídu tísnilo něco jiného, a proto i pojetí svobody bylo vždy různé, často protikladné, vzájemně se vylučující.

Svoboda je historicky podmíněným společenským vztahem

  Není jednorázovým stavem či aktem. Je to vyvíjející se proces. Míra svobody je vždy závislá na stupni rozvoje výrobních sil a společenských vztahů i na stupni poznání. Obsah svobody se historicky mění, vyvíjí a nelze říci, že se rozšiřuje. Člověk už nevystačí s desaterem božích přikázání. S přibývajícím počtem lidí se prostor pro svobodu jednotlivce zmenšuje. S přibývajícím působením společnosti na člověka sdělovacími prostředky, s rostoucím vlivem reklamy, s rozšiřujícím se okruhem toho, co musí být regulováno zákonem, se rovněž možnosti volby člověka omezují. Roste jeho závislost na dodávkách vody a energie, na dopravních prostředcích i lécích, na informacích, vhodném oděvu i módě, na pravidelném získávání peněz a placení splátek i úroků, na soustavném zbavování se odpadů. Ve světě přibývají ploty, zákazy, značky, úřady, předpisy, nemoci, uniformovaní strážci i neuniformovaní detektivové, rostou možnosti odposlechu čehokoliv a kohokoliv. To, co dříve bývalo samozřejmostí, je dnes nemožné; to co bývalo nemožné, je dnes samozřejmostí. Jakýkoliv pokus dát svobodě nějaký obsah platný jednou provždy je nesmyslem.

Svoboda je společenský proces

  Roste okruh toho, co člověk musí znát, aby mohl existovat, toho co musí vědět, pochopit a přijmout za své, aby nebyl okamžitě vyveden, zadržen, odsouzen, potrestán, přejet, zmrzačen, otráven či považován za blázna. Zvyšuje se podíl nutností na člověka působících a člověk je musí poznat, aby nepůsobil proti nim, nenarážel na překážky a mohl vůbec nějakou vůli uplatnit. Svoboda je kladným vztahem člověka ke své sociální skutečnosti, z níž určitá nutnost pramení.

Předpokladem svobody je pochopení nutnosti

B. Engels: Anti-Dühring (úryvek   Pochopit nutnost ovšem nestačí. Svoboda, to je působení subjektu na objekt. Člověk je tvor aktivní a nečinností degeneruje. I odpočívat musí aktivně. Aktivita jej činí člověkem. Aby mohl být svoboden, musí být činorodý, aby nenarážel na nepřekonatelné bariéry, musí být aktivní volným směrem, činný v souladu s podmínkami, které má, které poznal, a které může měnit. Svoboda je tedy nejen poznáním nutnosti, ale především jejím aktivním používáním.

Svoboda je aktivní činností člověka,
vycházející z poznání objektivních zákonitostí a nutností na něj působících,
při níž si člověk osvojuje a využívá přírodní i společenskou skutečnost,
kterou v souladu se svými potřebami i působícími zákonitostmi přetváří

Karel Marx: Kapitál (úryvek)  Svoboda člověka, stejně tak jako člověk sám, je materiálně podmíněna. Není nic platná jakákoliv formální svoboda zdůrazňovaná liberalismem, která není hmotně zajištěna. Svoboda slova či tisku nemůže být dána nějakým paragrafem zákona, může být vytvořena pouze reálnou možností své slovo publikovat. Neexistuje svoboda slova tam, kde sdělovacím prostředkům vládnou jejich soukromí vlastníci. Pak je to pouze jejich svoboda. Není svobodou pohybu stav, kdy je pohyb teoreticky umožněn všem, ale prakticky jen těm, kteří na tento pohyb mají peníze. Pak je to svoboda majetných. Svoboda je vždy ekonomicky determinována.

Svoboda člověka je určena jeho materiálními podmínkami

  Není rovností před zákonem situace, kdy jeden může zaplatit kauci a druhý na ni nikdy nemůže vydělat. Nelze považovat za svobodnou společnost, ve které jedni nemohou získat práci, zatímco druzí nevědí co s penězi. Není svoboda v zemi, v níž jeden vykořisťuje druhého, čímž mu odnímá materiální podmínky jeho svobody.

Komunisté usilují o společenství lidí, majících srovnatelné životní podmínky
a tudíž i přibližně shodnou svobodu

Nezávislost

  Jako synonymum svobody bývá často chápána nezávislost. Ta ale vždy může znamenat jen nezávislost něčeho konkrétního na něčem konkrétním; jako taková neexistuje. V přírodě i ve společnosti jsou vztahy vzájemné závislosti natolik rozšířeny, že je nezávislost vlastně jen iluzí, naivní snahou o absolutní soběstačnost, která je v rozporu s objektivními tendencemi vývoje. Sama společnost  je především soustavou nejrůznějších závislostí člověka na přírodě i ostatních lidech, a tato závislost se historicky rozšiřuje a prohlubuje. Sám pojem "nezávislost" je spíše emotivní reakcí člověka na tento trend. Každá nezávislost je vždy jen dílčí, podmíněná, relativní, dočasná a ve své podstatě pouze zdánlivá.

Nezávislost je skrýváním závislosti

Odcizení

  V původní lidské komunitě bylo společné vlastně vše: životní prostor i prostředky, práce i boj, božstvo i příroda, radost i strach, sexuální partneři i děti. Vše bylo všech, přirozeně a samozřejmě, nezprostředkováno nikým a ničím. Výsledky každého počínání byly okamžitě vidět, každý neúspěch se okamžitě projevil, z každého úspěchu byl okamžitý užitek. Každý viděl, jak věci vznikají, spotřebovávají se a zanikají, věděl, k čemu slouží a kde jsou. Vše, co člověk činil, bylo jasné, srozumitelné všem, přijímáno všemi a chápáno jako vlastní.

  Tento jednoduchý svět se však člověku počal rozpadat již v lůně rodové společnosti. S rostoucí schopností vyrábět vznikla možnost hromadit zásoby, vytvářet i věci nepotřebné, ale hezké, a také možnost vyměňovat a přivlastňovat si je. Schopnějším jednotlivcům, zdatnějším lovcům a bojovníkům byla prokazována větší úcta, přirození vůdcové začali požívat určitých výsad a jejich privilegované postavení se projevilo i v lepším materiálním vybavení. Stále to však bylo přirozené - všichni věděli, proč tomu tak je. I společnost, pomalu se sociálně rozvrstvující, člověk stále pokládal za svou.

  Se vznikem tříd a civilizace, s oddělením duševní a fyzické práce, s rozpadem společnosti na ovládající a ovládané však dochází k zásadním změnám ve vědomí lidí. Vedle původního osobního užívání spotřebních předmětů vzniká i soukromé vlastnictví výrobních prostředků - takové vlastnictví, které umožňuje prostřednictvím věcí ovládat lidi. Pracovní předměty, prostředky i výrobek sám už nejsou vždy toho, kdo pracuje. Výsledků své práce už neužívá on ani jeho nejbližší. Už to není jeho práce pro jeho potřebu, je to práce pro vlastníka. Už to není jeho společnost, ale společnost vlastníků, a ten, kdo v ní vytváří materiální hodnoty, už v ní je cizí.

Práce, produkce i společnost byly člověku postupně odcizeny

  To se prohlubovalo s postupující dělbou práce, kooperací i specializací a s rozvíjejícím obchodem. Výrobce už nevěděl, ani pro koho vyrábí, často dokonce ani neznal konečný výrobek. Nástroj už nebyl jeho nástrojem, a pozdější stroj už nebyl jeho pomocníkem v práci, nýbrž on byl pouhým doplňkem stroje. Nový, kvalitnější a modernější stroj se dělníkovi může a mnohdy musí jevit jako nepřítel, který jej připraví o práci. Sama součinnost jednotlivců, původně přirozená, se počala člověku jevit jako proti němu stojící, živelná, zvenčí vnucená. Přestala být vlastní, spojenou silou těch, kteří pracují, a začala na ně působit jako vnější, cizí síla stojící mimo ně a nad nimi.

Odcizení je pocit izolovanosti od sociálního prostředí, marginalizující člověka

  Toto odcizení jako společenský vztah bylo vždy nutno překonávat donucením, nejprve fyzickým. Bylo příčinou nízké produktivity a rentability v otrokářské a později i feudální společnosti. Způsobilo neschopnost těchto systémů reagovat na rozvíjející se poznání a uplatnit jej ve výrobě; stalo se podstatným faktorem jejich zániku.

  I v kapitalismu, který fyzické donucení nahradil přinucením ekonomickým, je odcizení významným společenským jevem. Člověk, redukovaný na prodejce své pracovní síly, není zpravidla ochoten udělat nic, za co nedostane zaplaceno, a naopak ochoten je vykonat cokoliv, za co zaplaceno dostane. Na jedné straně je odcizení příčinou pasivity obrovských mas lidí, jejich společenské lhostejnosti i nízké volební účasti. Na straně druhé má za následek destruktivní, sebe i společnost ničící chování. Alkoholová a drogová závislost, vandalství, vysoká zločinnost a sebevražednost, rozmáhající se individualismus, rozpad rodiny jako normálního stavu - to jsou jen některé dílčí projevy prohlubujícího se odcizení ve společnosti, která si říká "moderní".

Odcizení je vztahem člověka k práci a společnosti;
vyplývá z dělby práce a soukromého vlastnictví.
Je produktem rozporů mezi zájmy ovládající menšiny a ovládané většiny,
je brzdou aktivity lidí a limitujícím faktorem všestranného rozvoje člověka i společnosti.

  Odcizení má svůj prazáklad v dělbě práce a soukromém vlastnictví výrobních prostředků. Nelze jej odstranit jinak, než zespolečenštěním výrobních prostředků a změnou dělby práce tak, aby byly odstraněny její protiklady. Tak, aby se člověk mohl považovat nejen za tvůrce, ale i spoluvlastníka vytvářených hodnot. Tak, aby mohl rozhodovat nejen o tom, zda prodá svou pracovní sílu či nikoliv. A o to usilují komunisté.

Dále ke společenskému vědomí