Vstupte do celé učebnice!A to jest nová doba ve vývoji smýšlení sociálního,
že totiž socialismus přestává být náboženský.
Toto nové stadium nám představuje marxismus,
a to jest jeho velká zásluha.

Náboženství                     Tomáš Garrigue Masaryk
 

  Jedním z nejstarších a nejrozšířenějších sociálních jevů je náboženství. Neprovázelo člověka odjakživa. Jeho první stopy lze nalézt až kdesi v době kamenné a od té doby provází člověka dodnes. Vzniká zákonitě - nepodařilo se prokázat existenci takové vyšší pospolitosti lidí, ve které by neexistovalo. Pokaždé se však zrodilo náboženství jiné, a každé se považovalo za jediné správné. Při styku s ostatními zpravidla vstupovalo do konfliktu, často velmi nemilosrdného. Jak pochopit tuto absurditu, kdy lidstvo vytvořilo statisíce různých bohů, jejichž jménem byly povražděny stamiliony lidí?

Náboženství zpravidla není příčinou bojů ve společnosti,
je jen prostředím, v němž tento boj probíhá,
bývá jen praporem, pod nímž je z materiálních důvodů veden

Náboženství

  Náboženství není beztvaré, nepochopitelné, neexistuje mimo realitu; je to organizovaný společenský jev, který má své zákonitosti a nutné součásti:

  Uvědomíme-li si náboženství jako takovýto nedílný celek, je již srozumitelnější. Náboženství je soustavou vztahů mezi jednotlivci, skupinami, institucemi a přírodou, vytvořených vírou a idejemi, zprostředkovaných institucemi, někomu a něčemu sloužícími.

Náboženství jsou ideje, instituce, vztahy a tradice
člověkem vytvořené a člověka ovládající

Gnozeologické kořeny náboženství

  Náboženství vzniká přibližně před 90 tisíci lety, kdy člověk dosáhl vývojem schopnosti abstraktního myšlení. Ne dříve. Bůh mu nebyl vrozen. Abstraktní myšlení, to je možnost své dosavadní zkušenosti získané stykem s materiálním světem, přetvářet ve svém vědomí, vytvářet pojmy a kategorie v hmotném světě neexistující, materiální skutečnost správně či nesprávně zobecňující. V procesu myšlenkové abstrakce tak vzniká možnost vzdálení se od reálného světa, schopnost vytvářet něco, co v přírodě neexistuje; člověk byl postupně obdařen fantazií. Vědomí prvobytného člověka ovládal primitivní naivní realismus a absolutní senzualizmus. V důsledku toho člověk považoval za pravdivé všechny své pocity, dojmy, tedy i iluze, halucinace a sny. Náboženství vznikalo jako falešný odraz skutečnosti ve vědomí lidí jako převrácený obraz reality. Je vedlejším produktem procesu myšlení. To je odpověď na otázku, proč náboženství mohlo vzniknout.

Příčiny náboženství nejsou nadpozemské, ale pozemské

  Náboženství však není pouze náhodným omylem. Člověk je závislý na prostředí, v němž žije. K jeho základním potřebám patří poznat ono prostředí. S rozvojem myšlení si člověk počal svou závislost uvědomovat, a tím rostla i potřeba poznávat, vysvětlovat si nevysvětlitelné, pochopit nepochopitelné. Bez ohledu na stupeň dosažených znalostí vždy zůstával prostor pro nepoznané, ba dokonce s každým novým objevem se tento prostor rozšiřoval. Člověk však potřeboval vysvětlení, hledal je, a když je nenacházel, tak si prostě jednoduché, srozumitelné vysvětlení musel vytvořit sám. Taková živelná vysvětlení se stávala základem mytologie. Často věřil více svým představám než praxi. Byl nucen svou potřebu uspokojit a činil to tak, jak uměl. Náboženství je proto zákonitým produktem vývoje člověka; přejímá dosavadní iluze a vytváří nové.

Náboženství je nutným vedlejším výsledkem schopnosti abstrakce

  Víra v bohy je tedy paradoxně produktem rozumu, nikoliv nerozumu. Miliony inteligentních, vzdělaných a racionálně uvažujících lidí na celém světě v bohy věří, protože je k tomu přivedly psychologické a sociální příčiny. Lékař bojující denně se smrtí, ocitající se v bezmocnosti poražen, potřebuje odejít z práce k rodině duševně vyrovnán a klidný. Přesvědčení, že bůh to tak chtěl, mu k tomu pomáhá možná lépe než lhostejnost či cynismus. Vědec narážející na rozhraní známého a neznámého na problémy, se kterými si ani při vysokém vzdělání neví rady, snadno sklouzne k náboženskému vysvětlení, orientujícím jej v nepoznaném. Rozvinuté myšlení vytvořilo předpoklady pro vznik náboženství, ale samo o sobě není příčinou.

Rozum sám ke vzniku víry ani k jejímu odstranění nevede.

Psychologické kořeny náboženství

  Základní možnost vzniku náboženství v oblasti psychiky si člověk přináší již ze své původní živočišné říše. Je to strach, obava před bouřkou, ohněm, před živelným působením dalších přírodních sil, před vším neznámým a tajemným. A neznámého, tajemného s rozvojem vědomí neubývá, spíše naopak. Člověk si na rozdíl od zvířete začíná uvědomovat protiklad mezi životem a smrtí; čím bohatší a plnější život žije, tím je onen strach ze smrti silnější. Člověk se jej musí zbavit, protože s ním nemůže žít, hledá záchranu a pomoc při všech životních krizích. Víra v nadpřirozeno mu ji může dát.

  Člověk však nemá jenom strach. Získává i přirozenou potřebu něčemu věřit, na něco se spolehnout, mít jistotu a klid. Lidé jsou smrtelní i nespolehliví, příroda je vrtkavá a nic jiného člověk nemá. Potřebuje i naději. Proto si to vše vytváří i přejímá od ostatních. Pomáhá mu to přežít. Omyl představivosti je logikou nevyvratitelný jen proto, že ustrašený, životem vylekaný člověk pociťuje naléhavou potřebu věřit v jeho útěšnou nepravdivost. Náboženství vzniká jako logický důsledek toho, že si je člověk schopen uvědomit svou bezmocnost vůči přírodním silám. Současně je však i produktem touhy člověka tuto bezmocnost překonat, aktivně proti ní působit, třeba prostředky nereálnými a vysněnými; je i aktivní, i když iluzorní praxí člověka. Významně působí emocionálně na rozvíjející se city člověka, a to je druhá odpověď na otázku, proč náboženství muselo v historii vždy a všude vznikat.

  Psychologické příčiny působí dodnes i na lidi, jejichž znalosti jsou v příkrém rozporu s náboženskými dogmaty a umožňují existenci náboženství i v době, kdy už pro bohy není místo. I přírodovědcům vysvětluje víra nevysvětlitelné a s lehkostí řeší tíživé otázky, nad nimiž zůstává rozum stát.

Náboženství je i produktem strachu a touhy

  Psychologické kořeny náboženství jsou značně individuální, a proto samy o sobě v žádném případě nemohou vysvětlit vznik a existenci náboženství či jeho vysokou životnost.

Náboženství je hromadným jevem, a chceme-li jej pochopit, musíme zkoumat především společenské příčiny, z nichž hromadně vzniká.

Sociální kořeny náboženství

B. Engels: Ludvík Feuerbach a vyústění německé klasické filozofie (úryvek)   Na počátcích civilizace se prohlubovaly majetkové a sociální rozdíly mezi lidmi, společnost se rozpadala na velké protikladné skupiny se zcela odlišnými zájmy, z nichž jedna počala utlačovat druhou. Vznikaly třídy. Člověk, který se až dosud obával pouze nepřemožitelného působení přírodních sil, se začal obávat i stejně nepřemožitelných sil společenských, které jej tížily často děsivěji.

  Patřil k nim i strach z války, která dostala nový charakter. Až dosud člověk bojoval za svůj rod či kmen, o svůj prostor, půdu a stáda, tedy za své přežití. Měl za co bojovat, byla to jeho válka. Nyní byl nucen bojovat za zájmy někoho jiného, cizího; za cíle, které ani neznal. Válka mu byla odcizena. Nevyznal se v tom.

Náboženství je seberozdvojením člověka, odcizením se svému vlastnímu životu

  Odcizována mu byla i jeho práce a výtěžek z ní. Původně přirozená kooperace, která jej spojovala s rodem, byla nahrazena kooperací vnucenou, a z jeho přirozených vztahů jej vytrhovala. Člověk byl sociálně dezorientován. A náboženství mu nabízelo řešení všude tam, kde si nebyl schopen udělat rozumný úsudek. Jedinci usnadňovalo snášet sociální útlak a nahrazovalo jeho spojení se společností. A to je třetí odpověď na otázku, proč mohlo a muselo vzniknout.

Náboženství je na jedné straně útěchou či neúčinným protestem
proti novým poměrům, na druhé straně se stává nástrojem ospravedlnění
a upevnění nových společenských vztahů

  Gnoseologické, psychologické a sociální kořeny náboženství existují vždy jen společně, vzájemně se proplétají, spojují, doplňují a ovlivňují. Žádný z nich nepůsobí samostatně, a proto žádný z těchto kořenů nelze absolutizovat. Avšak žádné kořeny samy o sobě nevedou k růstu ničeho. Existence kořenů je vždy závislá na funkcích každého organismu; na tom že jsou kořeny těmito funkcemi neustále obnovovány, posilovány a prohlubovány.

Kořeny a funkce náboženství spolu existují v dialektické jednotě

Gnoseologické funkce náboženství

  Člověk, aby se mohl ve svém světě orientovat, potřebuje jej pochopit jako celek. Čím více se jeho poznání rozrůstá, tím více nových, nevysvětlených skutečností objevuje. Člověk potřebuje své poznání uspořádat, aby jej mohl používat. Avšak nové poznatky se velmi často vymykají dosavadním představám, nezapadají do starého obrazu světa a boří starý názor na něj. Náboženství ve vědomí člověka je pak prvkem stability, kontinuity; usnadňuje mu pochopit či odmítat vše nové, překážející. Je-li základem jeho světového názoru, ulehčuje mu chápání složitého - co na tom, že špatně. S Vírou je duševní život člověka vždycky pohodlnější.

Náboženství usnadňuje, ale nezpřesňuje myšlení

Sociální funkce náboženství

  V prvotní pospolitosti lidí se náboženství v mnohém prolínalo s morálkou. Přirození vůdci postupem času začali náboženství ovlivňovat a využívat jako jeden z nástrojů svého vedení. Náboženství již v pravěku integrovalo společnost. Později, s počínající dělbou práce, se i řízení věcí náboženských počalo oddělovat jako samostatná činnost a náboženství se postupně institucionalizovalo. Často tu musely vedle sebe existovat dvě autority - přirozená a náboženská, které spolu na jedné straně vedly zápas o moc, a na druhé straně byly nuceny spolupracovat. V dobách silných společenských rozporů se pnutí společnosti do náboženství přenášelo, bylo do něho i uměle vnášeno; náboženství se pak rozdvojovalo a stálo proti sobě tak jako společnost.

Náboženství sloužilo k integraci společnosti,
i když ji často dezintegrovalo

  Po definitivním rozpadu společnosti na třídy vždy noví vůdcové rychle pochopili význam božstev při manipulaci s lidmi a udržování moci. Náboženské ideje a instituce počaly sloužitovládání ohromných skupin lidí prostřednictvím jejich víry. Náboženství bylo a dodnes je běžně  využíváno, podporováno a  šířeno vládnoucími třídami jako důležitý mocenský faktor. Potlačeným dává iluzi určité rovnosti se stejně věřícími elitami, zatímco elity jej využívají k zdůraznění svého majoritního postavení. Posvěcuje dané sociální vztahy, ospravedlňuje zavedené společenské pořádky a přispívá k jejich upevnění. Revolta proti nim vždy nutně byla i vzpourou proti vládnoucímu náboženství. Proto je náboženství podporováno panujícími třídami. Vedeni pudem sebezáchovy jim církevní organizace a jejich představitelé pomáhají šířit sociální demagogii a iluze. Náboženství je tak sociálně přitažlivé, a proto existuje dodnes. Ovládá myšlení lidí, udržuje sociální smír a zakrývá mnohé zdánlivě náboženské konflikty, které jsou ve skutečnosti konflikty sociálně-ekonomickými. Současně přitom vždy otevřeně či skrytě usiluje i o vlastní moc. Svým autoritářským dogmatismem vede ve vypjatých situacích masy lidí k fanatismu, který je snadno zneužitelný k jakýmkoliv cílům.

Náboženství je nástroj ovládání lidí; rozšiřuje se a mění spolu s politickou mocí

  Člověk nikdy nežil sám, uměl a stále umí žít pouze ve společnosti. A měl-li v ní žít, byl nucen se s ní ztotožnit, musela to být jeho společnost. Chtě nechtě se jí podřizoval, dodržoval její zvyky, tradice i způsob chování. Jestliže už náboženství vzniklo, tak jej přejímali doopravdy či formálně, celé nebo zčásti, dobrovolně i povinně běžně všichni. I ti, kteří nevěřili. Člověk musí být se svou společností do značné míry konformní. Náboženství působilo na život lidí od narození, provázelo je stále a nebylo z něho úniku. Zvláště když bylo šířeno mečem a ohněm, jeho neuznávání člověka ze společnosti vyřazovalo či jej činilo méněcenným, když rozejít se s vírou znamenalo rozejít se se svým okolím.

Náboženství se stalo i společenskou konvencí,
kterou není lehké opustit

  Nespornou skutečností je, že centralizované náboženské systémy tím, že se staly součástí kultury a ovlivňovaly morálku, pomohly v určité míře rozšířit a ustálit některé předchozí lidské zkušenosti týkající se potravy, hygieny, sociálních vztahů, rozmnožování apod. Přebíraly je z tradic, od rodových vůdců, tehdejších myslitelů či tzv. proroků; vytvořily si na jejich výklad monopol a kodifikovaly je. Tím je však značně zakonzervovaly a bránily rozšíření zkušeností nových.

Čím pevněji je náboženství institucionalizováno,
tím konzervativnější je jeho společenská role

Bůh a jeho předchůdci

  Počátky božstev je třeba hledat v dobách, kdy si člověk počal uvědomovat svou odlišnost od ostatní přírody. To, čemu rozuměl a co využíval, si vykládal jednoduše, materialisticky. Mnohé věci a přírodní jevy se mu však zdály tajemné, nechápal je, a tak si je snažil vysvětlit tím, že jim přisuzoval své, lidské vlastnosti. Obdařil je především vědomím. Pak už se zdály pochopitelnější - dobré nebo zlé, přátelské či nepřátelské, ale srozumitelné. Tento antropomorfismus se stal základem božstev.

  Bozi vznikali a dodnes vznikají jako idea v lidském vědomí. Jsou falešným odrazem reality, existují jako všudypřítomný ochránce, utěšitel, strašidlo, rádce i četník. Jsou produktem lidské fantazie. Prapůvodní formy náboženství, jako např. animismustotemismus byly postupně střídány dalšími, složitějšími, odpovídajícími vývoji lidstva.

K. Marx: Úvod ke kritice Hegelovy filozofie práva (úryvek)   Člověk si své bohy vytvářel, střídal a předělával podle měnící se potřeby k obrazu svému. Jeho božstva vždy reagovala na změnu přírodních i sociálních podmínek, v nichž žil. Vycházela z jeho reálných problémů, řešila to, co on sám neuměl a chtěl. Bozi, jako produkt lidského myšlení se vyvíjeli spolu s lidmi. Náboženské představy a tradice na jedné straně čerpaly z těch předchozích, na druhé straně si vždy jejich změnu vynucovala proměna společnosti.

Lidstvo si takto postupně vytvářelo:

  Protože božstva měla své sídlo ne na nebesích, ale ve společenském vědomí, měnila se spolu s ním. Někdy rychleji, většinou však pomaleji, než reálný život a podmínky, které je stvořily. Božstva jsou konzervativní. Ale přesto se prolínala a komplikovala, tak jak se komplikovaly vztahy mezi jejich stvořiteli - lidmi.

Jakmile člověk své bohy vytvořil a uvěřil jim, stala se jeho víra materiální silou,
protože podle ní žily, jednaly, rozmnožovaly se, pracovaly a bojovaly velké skupiny lidí

  Náboženství však nikdy neovládalo veškeré jednání a myšlení člověka. Vždy jen koexistovalo s jeho reálnou živelně materialistickou praxí a vědomím. Rozdvojovalo vědomí a chování lidí, kteří se navzdory iracionálním bohům chovali při běžných činnostech, práci a poznávání převážně racionálně - a k náboženství se upínali tam, kde to bylo povinné, nebo kde si nevěděli rady.

  Žádné náboženství nikdy stejnou měrou neovládalo celou populaci. Vždy ve společnosti existoval ateismus, většinou však skrytý, nemilosrdně pronásledovaný, opovrhovaný a mocnými znevažovaný. Vždy vedl k samostatnému myšlení i neposlušnosti, zatímco náboženství vedoucí ke strachu a poslušnosti, bylo nástrojem vládnutí. Mnohý vládce si proto vytvořil náboženství své vlastní.

  Náboženství vznikala a zanikala spolu s okolnostmi, které je vytvořily. Často však tyto okolnosti dlouho přežívala a přizpůsobovala se podmínkám novým. Vždy měla nejprve místní charakter, a teprve poté byla přenášena lidmi do vzdálenějších oblastí, či ještě častěji byla násilím vnucována do podmínek, ve kterých nevznikla, kterým neodpovídala, a potom pomáhala ničit předchozí kulturu i tradice, většinou k neprospěchu tamních obyvatel.

  Náboženstvím byly zdůvodňovány, ospravedlňovány a zaštiťovány mnohé zločiny, sociální konflikty, třídní boje i války mezi různými panovníky a vládci. Nikdy v nich nešlo primárně o víru, vždy šlo především o ekonomické zájmy mocných; před tisíci lety i dnes.

  Náboženství bylo využíváno ke konzervování a upevňování existujících společenských vztahů, zejména sociální nerovnosti, posvěcovalo je a zdůvodňovalo jejich přirozenost i platnost. Odpor proti světským silám se proto často musel odehrát nejprve na půdě náboženství, které bylo občas jedinou možnou formou opozice.

Víra v bohy člověku nic nového nepřinášela;
náboženství, jako organizovaná síla však byla mnohdy jedinou platformou,
kterou mohly nové myšlenky tu a tam využít

  Každé náboženství se vždy dostávalo do sporu s rozvíjejícím se poznáním. Mnozí myslitelé, kteří nebyli schopni či ochotni odpoutat se od náboženských představ, nebo tak ve své době ani nemohli učinit, hledali nesměle cesty, jak se tomuto konfliktu vyhnout. A tak vznikaly a dodnes vznikají nejrůznější pokusy smířit náboženství a vědu jako např. dualismus, deismus, panteismus nebo středověký nominalismus. Ve své podstatě to vždy byl opatrně materialistický přístup k náboženství.

  Ti, kteří se nechtěli podřídit oficiálnímu náboženství, to nikdy neměli lehké. Řada myslitelů raději nezveřejňovala své poznatky, nebo je obalovala víře přijatelným balastem, aby se nedostaly do konfliktu s náboženstvím. Ve jménu víry byly umlčeny, vyhnány do emigrace, uvězněny i popraveny tisíce myslitelů. Byly zakázány a spáleny hory knih, jen proto, že jejich myšlenky ohrožovaly víru v božstva, a tím i zájmy vládnoucích tříd. Církevní instituce často zbrzdily lidské poznání o stovky, někdy i tisíce let.

Ludvík Feuerbach (citát)   Panuje názor, že zrod náboženství měl přesto pro lidstvo pozitivní význam, že činilo a činí člověka lepším. Pokroku však člověk dosahoval ne proto, že objevil náboženství, ale navzdory tomu. Ve svém rozvoji nebyl podněcován náboženskými představami, nýbrž potřebami života a praxe. Vyskytují se domněnky, že náboženství sehrálo pozitivní roli v tom, že zkrotilo "zoologický individualismus" člověka v prvotně pospolné společnosti. Ve skutečnosti jej však zkrotil prvobytný houf, bez něhož člověk nemohl žít. Náboženství bývá obhajováno, protože prý bojovalo proti pověrám. Ve skutečnosti ale vždy současně vytvářelo a upevňovalo jiné.

Náboženství lidem nesloužilo, vždy jen někomu přisluhovalo

  Náboženství je neoddělitelnou součástí historie lidstva. Pomáhalo člověku žít, ale vždy mu bránilo v pravdivém poznání. Utěšovalo jej, ale vždy ho odvádělo od reálných řešení problémů. Usnadňovalo jeho soužití se společností, ale vždy bylo proti němu zneužito.

Náboženství je historicky podmíněným produktem pasivní závislosti člověka
na přírodních a společenských silách,
přičemž tuto pasivní závislost prohlubuje a upevňuje


  Každé náboženství mělo vždy tendenci ovládnout veškeré myšlení a jednání člověka a často se mu to daří. V takovém případě se stává chorobným stavem jedince - zcela jej mění. Je-li člověk chorobně žárlivý, pak je pro něho důkazem nevěry cokoliv. Je-li člověk chorobně zbožný, pak se pro něj stejně nesmyslně stává cokoliv důkazem boží existence.

  Vědění nebo vzdělání samy o sobě s náboženstvím nesouvisí. Vytěsňují sice na jedné straně prostor pro bohy, ale zároveň otevírají prostory nové, dosud neprobádané, běžnému chápání nedostupné, v nichž se bozi opět stávají nevyvratitelnými.

Víra v bohy je pouhým rozumem nevyvratitelná

  Náboženství je ve společnosti pevně zakotveno. Stabilizuje totiž společenské poměry, které jej zrodily, a při tom je dokáže přežít, přizpůsobit se poměrům novým a sžít se s nimi -  i bojovat proti nim. Pomáhá integrovat společnost, ve které vzniklo, avšak štěpí-li se tato společnost, štěpí se zpravidla s ní. Vyrůstá v sociálně rozvrstvené společnosti, ale dokáže se rozvrstvovat spolu s ní. Vyrůstá v určitých ekonomických vztazích, těmto vztahům se přizpůsobuje a využívá je, ale na druhé straně je pro jejich uhájení či změnu používáno jako zbraň. Bývá hluboce uloženo ve společenském vědomí, a proto je neuchopitelné, nevyvratitelné. Protože je součástí tradic, je relativně stálé. Čím větší silou se proti němu bojuje, tím více spojuje své nositele k obraně víry. Všechny tyto důvody společně způsobují, že jakkoliv jsou proměnlivé jeho jednotlivé podoby,

náboženství je nezničitelné!

  Vztah komunistů k náboženství byl už dávno definován klasiky marxismu. Nebojují proti věřícím, bojují proti zneužívání náboženství v politice církvemi. Nebrání člověku ve víře, brání jakémukoliv vnucování víry. Nebrání církvím vlastnit majetek sloužící k náboženským obřadům, odmítají jim však přiznat takový majetek, který by sloužil k vykořisťování člověka člověkem. Pravda, mnozí to nepochopili.

  Přestože ve vyspělém světě již dlouhou dobu probíhají procesy sekularizace, náboženství nelze odstranit. Ale lze pomalu, trpělivě a do nekonečna odstraňovat podmínky, z nichž vyrůstá, a které jej obnovují; lze bránit všem, kteří jej mocensky zneužívají. Je možné oslabovat jeho negativní vliv na život člověka, ale nelze jej jednotlivci brát. Je mu však nutné brát jeho nevědomost, pocity bezmocnosti a strachu, které náboženství každodenně plodí. Marnou víru v nadpřirozené bytosti je možné pomalu a po generace, vždy jen v určité míře, nahrazovat odůvodněnou důvěrou jednotlivce v rozum a sílu společnosti i v lepší budoucnost lidstva ne kdesi na nebesích, ale na této zemi.

A to patří k cílům komunismu

Dále k politickému uspořádání společnosti