Bedřich Engels   Podíl práce na polidštění opice

  Před mnoha statisíci lety, v jednom dosud přesně nezjistitelném úseku toho období Země, které geologové nazývají třetihorní, nejspíše ke konci tohoto období, žil kdesi v horkém pásmu - patrně na rozlehlé pevnině potopené dnes na dně Indického oceánu - rod lidem podobných opic, který byl na zvlášť vysokém stupni vývoje. Darwin nám podal přibližný popis těchto našich předků. Byli úplně celí porostlí srstí, měli vousy a špičaté uši a žili ve smečkách na stromech.

  Především asi v důsledku svého způsobu života, který při šplhání svěřuje rukám jinou funkci než nohám, si tyto opice počaly odvykat užívání rukou při chůzi po rovné zemi a chodily stále vzpřímeněji. To byl rozhodující krok pro přechod od opice k člověku.

  Všechny lidem podobné opice, které se dosud vyskytují, dovedou stát zpříma a pohybovat se také jen po dvou nohách. Ale jen z nouze a nanejvýš nemotorně. Při přirozené chůzi jsou napolo vzpřímené a používají také rukou. Většinou se opírají kůstkami zápěstí o zem a promykají tělo se skrčenýma nohama mezi dlouhými pažemi tak, jako chromý chodí o berlích. Vůbec můžeme ještě nyní pozorovat u opic všechny stupně přechodu od chození po všech čtyřech až k chůzi po dvou nohách. Ale u všech je chůze po dvou pouhým východiskem z nouze.

  Měla-li se přímá chůze stát u našich chlupatých předků zprvu pravidlem a později nutností, předpokládá to, že rukám mezitím připadalo stále víc jiných činností. Také u opic se už poněkud rozlišuje použití rukou a nohou. Jak už bylo uvedeno, užívá se rukou při šplhání jinak než nohou. Slouží především k trhání a uchopení potravy, jako již u nižších savců přední končetiny. Rukama si stavějí některé opice hnízda na stromech nebo dokonce, jako šimpanz, střechy mezi větvemi na ochranu proti nepříznivému počasí. Rukama se chápou klacku k obraně proti nepřátelům nebo je bombardují plody a kameny. Rukama provádějí v zajetí mnoho jednoduchých úkonů odpozorovaných u lidí. Ale právě zde se ukazuje, jak velký je odstup mezi nevyvinutou rukou i těch lidem nejpodobnějších opic a lidskou rukou, vysoce zdokonalenou statisíciletou prací. Počet a celkové uspořádání kostí a svalů u obou souhlasí; ale ruka nejnižšího divocha dovede vykonávat na sta úkonů, které po ní žádná opičí ruka nenapodobí. Žádná opičí ruka nezhotovila nikdy ani nejhrubší kamenný nůž.

  Úkony, kterým se naši předkové na přechodu od opice k člověku po mnoho tisíciletí učili přizpůsobovat svou ruku, mohly být proto zpočátku jen velmi jednoduché. Nejnižší divoši, dokonce i ti, u nichž se dá předpokládat návrat až ke stavu spíše zvířecímu a zároveň tělesné zakrnění, stojí ještě mnohem výš než oni přechodní tvorové. Než byl první oblázek opracován lidskou rukou na nůž, uplynuly asi celé epochy, proti nimž je nám známá historická doba nepatrná. Avšak rozhodující krok byl učiněn: ruka byla osvobozena a mohla nyní nabývat stále víc na dovednosti, a větší ohebnost, kterou tím získala, se dědila a zvětšovala od pokolení k pokolení.

  Tak je ruka nejen orgán práce, je také její produkt. Jen prací, přizpůsobováním stále novým úkonům, děděním takto zvlášť vypěstovaných svalů, šlach a po delších časových úsecích i kostí a stále opakovaným užíváním tohoto zděděného zjemnění k novým, stále složitějším úkonům nabyla lidská ruka tak vysokého stupně dokonalosti, že dovedla vykouzlit malby Raffaelovy, sochy Thorvaldsenovy, hudbu Paganiniho.

  Ale ruka nebyla sama. Byla jen jednotlivým článkem celého neobyčejně složitého organismu. A co prospívalo ruce, prospívalo i celému tělu, v jehož službách pracovala - a to dvojím způsobem.

  Především v důsledku zákona korelace růstu, jak jej nazval Darwin. Podle tohoto zákona jsou určité formy jednotlivých částí organické bytosti vždy vázány na určité formy jiných částí, které s nimi nejsou zdánlivě v žádné souvislosti. Tak všichni živočichové, kteří mají červené krvinky bez buněčného jádra a jejichž týl je spojen s prvním páteřním obratlem dvěma kloubovými hrboly (kondyly,  mají bez výjimky také mléčné žlázy ke kojení mláďat. Podobně u savců s rozpolcenými paznehty se zpravidla vyskytuje složený žaludek k přežvykování. Změny určitých forem vyvolávají proměny formy jiných částí těla, a my nedovedeme tuto souvislost vysvětlit. Úplně bílé kočky s modrýma očima jsou vždycky nebo skoro vždycky hluché. Postupné zjemňování lidské ruky a s ním postupující zdokonalování nohy pro vzpřímenou chůzi mělo bezpochyby vlivem takové korelace zpětný účinek na ostatní části organismu. Tento účinek je však dosud příliš málo prozkoumán a nám nezbývá než jej obecně konstatovat.

  Mnohem důležitější je přímé, prokazatelné zpětné působení vývoje ruky na ostatní organismus. Jak už bylo řečeno, byli naši opičí předkové družní; zřejmě není možné odvozovat člověka, nejdružnějšího ze všech živočichů, od nějakého nedružného nejbližšího předka. Ovládnutí přírody počínající rozvinutím ruky, prací, rozšiřovalo při každém novém pokroku obzor člověka. Na přírodních předmětech objevoval stále nové, dosud neznámé vlastnosti. Na druhé straně přispíval rozvoj práce nutně k tomu, že sbližoval členy společnosti, poněvadž se častěji vyskytovaly případy vzájemné podpory, společné součinnosti a probouzelo se vědomí užitečnosti této součinnosti pro každého jednotlivce. Zkrátka, nastávající lidé došli až k tomu, že si navzájem měli co říci. Potřeba si vytvořila svůj orgán: nevyvinutý hrtan opice se pomalu, ale jistě přetvářel modulací pro stále vyšší modulaci a orgány úst se učily postupně vyslovovat jednu artikulovanou hlásku za druhou.

  Srovnání se zvířaty dokazuje, že tento výklad vzniku řeči z práce a s prací je jedině správný. To málo, co si i nejvyvinutější zvířata potřebují navzájem sdělit, mohou si sdělovat i bez artikulované řeči. V přirozeném stavu nepociťuje žádné zvíře jako nedostatek, že nemůže mluvit nebo rozumět lidské řeči. Naprosto jinak je tomu, je-li člověkem ochočeno. Pes a kůň získali ve styku s lidmi tak dobrý sluch pro artikulovanou řeč, že se snadno naučí rozumět každé řeči, pokud sahá okruh jejich představ. Získali si také schopnost pocitů, jako příchylnost k člověku, vděčnost atd., které jim dříve byly cizí; a kdo měl hodně co dělat s takovými zvířaty, stěží se ubrání přesvědčení, že je dost případů, kdy zvířata nyní pociťují neschopnost mluvit jako nedostatek, který už ovšem při jejich hlasových orgánech, příliš specializovaných určitým směrem, bohužel nelze odstranit. Kde je ale vhodný orgán, pomíjí v jistých mezích i tato neschopnost. Ústní orgány ptáků se jistě naprosto liší od lidských, a přece jsou ptáci jediná zvířata, která se naučí mluvit; a pták s nejodpornějším hlasem, papoušek, mluví nejlépe. Bude ovšem po celé hodiny žvatlat a opakovat celé své slovní bohatství prostě z radosti z řeči a lidské společnosti. Ale pokud sahá okruh jeho představ, potud se může také naučit rozumět tomu, co mluví. Naučme papouška nadávkám tak, aby nabyl určité představy o jejich významu (jedna z hlavních zábav námořníků plujících z tropických zemí); pak ho podrážděme, a brzy shledáme, že dovede svých nadávek užívat stejně správně jako nějaká berlínská hokyně. Rovněž žebrá i o pamlsky.

  Především práce, po ní a potom s ní i řeč - to jsou dva nejpodstatnější popudy, jejichž vlivem mozek opice ponenáhlu přecházel v lidský, přes všechnu podobnost mnohem větší a dokonalejší. S dalším vyvíjením mozku šlo však ruku v ruce další vyvíjení jemu nejbližších nástrojů, smyslových orgánů. Jako je řeč už při svém postupném vývoji nutně provázena příslušným zjemňováním sluchu, tak je zdokonalování mozku vůbec provázeno zdokonalováním všech smyslů. Orel vidí mnohem dál než člověk, ale lidské oko vidí na věcech mnohem víc než orlí oko. Pes má mnohem jemnější čich než člověk, ale nerozezná ani setinu pachů, které jsou pro člověka určitými znaky různých věcí. A hmat, který u opice existuje sotva v nejhrubějších začátcích, se vypěstoval teprve s lidskou rukou, prací.

  Zpětné působení vývoje mozku a jeho podřízených smyslů, stále se jasnícího vědomí, schopnosti abstrakce a úsudků na práci a řeč dávala oběma stále nový podnět k dalšímu rozvoji a tento rozvoj se nezastavil, jakmile se člověk s konečnou platností oddělil od opice, nýbrž - i když byl u různých národů a v různých dobách různý co do stupně a směru a tu a tam dokonce přerušován místním a dočasným ústupem - spěl od té doby vcelku mocně kupředu; jednak silně poháněn, jednak veden určitějšími směry novým činitelem, který se objevil s vystoupením hotového člověka - společností.

  Jistě uplynuly statisíce let - v dějinách Země ne víc než jedna vteřina v lidském životě než ze smečky opic šplhajících po stromech vznikla lidská společnost. Ale konečně tu byla. A v čem je opět příznačný rozdíl mezi smečkou opic a lidskou společností? V práci. Smečka opic se spokojovala tím, že spásla svá pastviště, jejichž obvod jí byl vymezen zeměpisnou polohou nebo nepřátelstvím sousedních smeček; stěhovala se a bojovala, aby dobyla kraj s novými pastvišti, ale byla neschopna vytěžit z nich víc, než co od přírody poskytovala, ledaže je bezděčně hnojila svými odpadky. Jakmile byla všechna pastviště obsazena, nemohla se už opičí osídlení rozmnožovat; počet zvířat mohl nanejvýš zůstat stále stejný. Ale víme, že všechna zvířata značně plýtvají potravou a vedle toho ničí nově rostoucí potravu v zárodku. Vlk nešetří srnu jako myslivec, který od ní v příštím roce čeká kolouchy; kozy v Řecku, které spásají mladé křoviny ještě než dorostou, ožraly dohola všechny řecké hory. Dopouštějí-li se zvířata tohoto "drancování", má to důležitou úlohu při postupné přeměně druhů, neboť je nutné přizpůsobovat se jiné než obvyklé potravě, čímž jejich krev dostává jiné chemické složení a celá tělesná konstituce se postupně mění, přičemž kdysi ustálené druhy vymírají. Nelze pochybovat o tom, že toto drancování silně přispělo k polidštění našich předků. U jedné opičí rasy, která daleko převyšovala všechny ostatní inteligencí a přizpůsobivostí, muselo vést k tomu, že se počet rostlin sloužících k potravě stále rozšiřoval, že se z těchto rostlin požívalo stále víc jedlých částí, zkrátka že potrava byla stále rozmanitější a s ní i látky přicházející do těla, tyto chemické podmínky polidštění. To všechno nebyla ještě ale vlastní práce. Práce začíná se zhotovováním nástrojů. A které nejstarší nástroje nacházíme? Nejstarší, soudíme-li podle nálezů z pozůstalosti předhistorických lidí a podle způsobu života nejranějších historických národů a nynějších nejprimitivnějších divochů? Nástroje k lovu a rybolovu, lovecké jsou zároveň zbraněmi. Lov a rybolov však předpokládají přechod od pouhé rostlinné stravy k současnému požívání masa, a tady máme zase podstatný krok k polidštění. Masitá strava obsahovala v téměř hotovém stavu nejpodstatnější látky, které tělo potřebuje ke své výměně látek; zkrátila s trávením dobu ostatních vegetativních pochodů v těle, odpovídajících životu rostlin, a získala tak víc času, víc látek a víc chuti k uskutečňování vlastního živočišného (animálního)života. A čím víc se takto vznikající člověk vzdaloval od rostlin, tím víc se také povznášel nad zvíře. Jako návyk na rostlinnou stravu vedle masa učinil z divokých koček a psů služebníky člověka, tak návyk na masitou stravu vedle rostlinné přispěl podstatně k tělesné síle a samostatnosti vznikajícího člověka. Nejpodstatnější však byl účinek masité stravy na mozek, jemuž teď přibývalo mnohem hojněji látek potřebných k jeho výživě a rozvoji než dříve a který se teď proto mohl od pokolení k pokolení vyvíjet rychleji a dokonaleji. Nic ve zlém, páni vegetariáni, ale člověk nevznikl bez masité potravy a vedlo-li požívání masa u všech nám známých národů v jisté době i k lidojedství (předkové Berlíňanů, Veleti či Vilcové, pojídali své rodiče ještě v 10.století),nelze už na tom dnes pranic změnit.

  Masitá strava vedla ke dvěma novým pokrokům rozhodujícího významu: k podmanění ohně a k ochočení zvířat. Podmanění ohně ještě víc zkracovalo trávící proces, neboť poskytovalo ústům potravu již takřka napolo strávenou; ochočení zvířat rozhojnilo masitou potravu, neboť vedle lovu otevřelo pro ni pravidelnější pramen a poskytlo kromě toho v mléce a jeho produktech novou potravinu, která se látkovým složením masu přinejmenším vyrovná. Tak se z obojího staly přímo nové prostředky emancipace pro člověka; zabývat se podrobně jejich nepřímými účinky by nás tu zavedlo příliš daleko, jakkoli byly pro vývoj člověka a společnosti velmi důležité.

  Jako se člověk učil jíst všechno poživatelné, tak se také učil žít v každém podnebí. Rozšířil se po celé obyvatelné zemi, jediný živočich, který k tomu měl plné oprávnění v sobě samém. Ostatní živočichové, kteří si zvykli na všechna podnebí, se to nenaučili sami od sebe, nýbrž jako průvodci člověka: domácí zvířata a obtížný hmyz. A přechod ze stejnoměrně horkého podnebí pravlasti do chladnějších krajů, kde se rok dělí na zimu a léto, vytvořil nové potřeby: obydlí a oděv na ochranu před zimou a mokrem, nová pracovní odvětví a tím i nové druhy činnosti, jež člověka stále víc vzdalovaly od zvířete.

  Součinností rukou, orgánů řeči a mozku nejen u každého jednotlivce, ale i ve společnosti nabývali lidé schopnosti vykonávat stále složitější úkony, stavět si stále vyšší cíle a dosahovat jich. Práce sama se od pokolení k pokolení měnila, byla stále dokonalejší, mnohostrannější. K lovu a chovu dobytka přistoupilo obdělávání půdy, k tomu předení a tkaní, zpracování kovů, hrnčířství, plavba. Vedle obchodu a řemesel vznikly konečně umění a věda, z kmenů se staly národy a státy. Vyvinulo se právo a politika a s nimi i fantastický odraz lidských věcí v lidské hlavě: náboženství. Před všemi těmito výtvory, které se zprvu jevily jako produkty hlavy a zdánlivě ovládaly lidské společnosti, ustupovala skromnější díla pracující ruky do pozadí; a to tím spíše, že hlava plánující práci mohla už na velmi raném vývojovém stupni společnosti (např. už v jednoduché rodině) přidělovat plánovanou práci jiným rukám než vlastním. Hlavě, rozvoji a činnosti mozku se připisovala všechna zásluha na rychle se rozvíjející civilizaci; lidé si zvykli vysvětlovat si své činy svým myšlením místo svými potřebami (které se přitom ovšem odrážejí v hlavě, člověk si je uvědomuje) a tak časem vznikl onen idealistický světový názor, který zejména po zániku antického světa ovládl hlavy. A ovládá je ještě natolik, že si ani nejmaterialističtější přírodovědci Darwinovy školy nedovedou udělat jasnou představu o vzniku člověka, protože pod vlivem této ideologie nedovedou rozpoznat úlohu, kterou přitom měla práce.

www.marxismus.cz