Vstupte do celé učebnice filozofie

Králové přicházejí a odcházejí, ale lid, jako jediný zdroj moci, je věčný.
Ján Jessenius


  Dějiny nejsou výsledkem činnosti jednotlivců, jak se to může jevit z novin či učebnic dějepisu. Jsou důsledkem snažení širokých lidových mas, v jejichž čele jednotlivci stojí. Mezi těmito subjekty historie je složitý, rozporný dialektický vztah, který jen zřídkakdy bývá na první pohled patrný.

Osobnost

  Osobnost, to je zformovaná bytost. Člověk se nerodí jako osobnost. Dítě je ze všech živočichů v okamžiku zrození nejhůře vybaveno pro život. Štěně, vychované kýmkoliv, se stane psem. Bude se chovat, chodit, živit, štěkat k nerozeznání od psa, vychovaného fenou. Dítě může být vychováno jedině člověkem, aby z něho vyrostl člověk. Jinak se nemůže chovat, chodit, živit, mluvit a myslet jako člověk. Bez společnosti, která mu vytváří podmínky, člověkem nebude. Všechny jeho znalosti i většina schopností, jakkoliv k nim dospěl vlastním přičiněním, jsou především vytvořeny společností, a to nejen současnou, ale i mnoha minulými generacemi. Jednotlivec je sice jejich nositelem, vlastníkem, může je využívat, ale je až tím posledním článkem, který se na jejich vzniku podílel.

Osobnost je produktem společnosti

  Osobnost, to je individuum srostlé se společností. Vytrhneme-li jej ze společenských vztahů, stává se nepochopitelným, iracionálním jevem. Každý z nás ve společnosti vznikl, žije a vyvíjí se. Od okamžiku svého zrození s touto společností vytváří nejrozmanitější vztahy. Čím bohatšími jeho vztahy, tím lepším člověkem může být. Ve společnosti pracuje a formuje své zájmy. Je sociálně zakotven v její struktuře, ať si to uvědomuje či nikoliv. Čím více chápe svou společnost, její potřeby a zájmy, čím aktivněji v ní působí, čím širší a hlubší jsou jeho společenské vztahy, tím výraznější osobnost z něho vyrůstá. Osobnost je vždy především produktem společenských vztahů.

Význam osobnosti roste s intenzitou a šířkou jejích společenských vztahů

  Osobnost, to je jednotlivec, který má své individuální vlastnosti, rysy a stránky. Je průsečíkem biologických, psychických i sociálních faktorů. Zformovaly se sice ve společnosti, ale jsou jeho, zčásti zděděné po předcích, zčásti převzaté od ostatních a zčásti získané vlastním úsilím. Člověk, ačkoliv se jeho jednotlivé individuální rysy a stránky ve společnosti tisíckrát opakují, je jejich souhrnem neopakovatelným a nezaměnitelným individuem. Jeho individualita je společensky podmíněna, ve společnosti se však nerozpouští, své individuální stránky člověk do společnosti vnáší.

Osobnost je jednotou svých individuálních a společenských stránek

  Ani jednu z těchto dvou stránek osobnosti nelze podceňovat či přeceňovat. Společenskou stránku osobnosti absolutizuje zpravidla mechanický kolektivismus, reprezentovaný zejména fašismem, maoismemtrockismemstalinismem. Individuální stránku člověka zveličuje především subjektivní idealismus, zatímco objektivní idealismus zkoumá člověka prostřednictvím vnějších idejí jako např. boha, světového rozumu, absolutní ideje či věčných principů. Antropologické chápání člověka pak přeceňuje jeho biologickou stránku, psychologizující přístupy se zaměřují hlavně na jeho instinkty a pudy.

  Společným rysem idealistického pojetí osobnosti pak bývá podceňování hmotné determinace. Důležitou součástí individuálních i společenských podmínek vývoje osobnosti jsou totiž materiální podmínky, hmotné a ekonomické vztahy, v nichž člověk vyrůstal, ve kterých žije a o jaké usiluje. Nedostatečné podmínky vždy rozvoj lidské bytosti nějak omezují, naopak nadbytečné podmínky mívají tendenci ji deformovat.

Osobnost je sociálně a materiálně determinována

  Běžné chápání mívá tendenci osobnost zjednodušovat, vidět ji jednostranně, bezrozporně, černobíle. Každá osobnost je však rozporuplná; jen v pohádkách jsou postavy zřetelně kladné či záporné. Skutečný, živý člověk je však složen z rozporů; svých vlastních, i těch společenských, které se v něm odrážejí. I největší géniové lidských dějin měli své slabosti, dopouštěli se chyb a omylů, které však u velikánů historie taktně odpouští.

Marxismus chápe osobnost v její přírodně historicky vzniklé jednotě

Lid

Podrobnosti na téma "lidové masy"   Lid, to není národ nebo veškeré obyvatelstvo. Tak tomu mohlo být v prvotně pospolném společenství, žijícím jednotným životním způsobem, v rovnoprávnosti založené na biologické nerovnosti a společném vlastnictví nejzákladnějších zdrojů obživy. Jakmile se však tato forma soužití lidí začala rozpadat v důsledku postupující dělby práce a zejména vzniku protikladných tříd, žijících odlišným způsobem a majících odlišné zájmy, počaly se z tohoto lidového společenství oddělovat skupiny a jednotlivci s výsadním postavením, žijící nad společností a získávající nejen materiální, ale i duchovní nadvládu. Přemýšlejí dál stejným jazykem, ale o něčem jiném.

  Oddělovaly se ale i jiné skupiny - příživníci a podvodníci, loupežníci a piráti, poustevníci i povaleči, všichni ti, kteří také žili na úkor společnosti, ne však v ní, s ní či nad ní, ale vedle ní a proti ní.

  Široké lidové masy, z nichž se vydělily tyto dvě skupiny, však zůstávaly nejpočetnější součástí společnosti, pracovaly a vytvářely zdroje, z nichž žili všichni. Byly a jsou rozhodující silou při tvorbě hmotného i duchovního bohatství společnosti. V celé historii jim byly odnímány prostředky, které sloužily k rychlejšímu rozvoji jiných; tzv. vyšší vrstvy se vždy rozvíjely na jejich úkor. Masy pracovaly, udržovaly život společnosti, byly vykořisťovány. Rozvíjely širokou společenskou praxi, která je zdrojem i cílem lidského poznání a byly zárukou neustálé obnovy intelektuálního potenciálu lidstva. Uchovávaly zvyky a tradice společnosti, její jazyk i kulturu, byly základem národní svébytnosti, stability a kontinuity vývoje. Lid, nedbaje střídajících se idejí a bohů, žije svým každodenním životem a prací, je vždy zárukou budoucnosti. Jeho jádrem jsou pracující vrstvy, tvořící hlavní výrobní sílu společnosti a ti, kteří jsou s nimi spjati podobným způsobem života a shodnými zájmy.

Základem lidu jsou široké masy pracujících

  Ti, kteří žijí nad společností i vedle ní, mají zájmy a cíle velmi složité, rozmanité, odlišné a protichůdné, často se měnící a střídající. Lid má své zájmy jednodušší, stálejší, ale hlavně v zásadě shodné. Souvisí úzce s jeho životními podmínkami, jsou to zájmy existenční, z nichž nelze ustupovat, protože není kam. Lze je hájit o to úporněji, čím méně je co ztratit. Lid v žádném okamžiku nemůže mít zájem na zhoršení stavu ve společnosti, na jakémkoliv posunu zpět, na žádném rozvratu a zkáze, na jakékoliv válce či pletiše, protože to vše se vždy odráží proti němu a ohrožuje samu jeho biologickou existenci. Lid je vždy nejblíže u dna. Má instinktivní zájem na skutečném pokroku společnosti, protože jenom v něm je pro něj zrnko naděje.

Lid je souhrnem skupin a tříd v daném historickém okamžiku pokrokových

  Každý, kdo v dějinách něco znamenal, se musel opřít o široké lidové masy, o jejich zkušenosti, potřeby a zájmy, o jejich aktivitu. Lid, to není jen ovlivnitelný, nemyslící dav. Lid nelze získat pro cokoliv - pouze pro to, co vychází z jeho životních podmínek a může je zlepšit. Lid, to jsou ti, kteří vybojovali všechny revoluce v dějinách a aniž by na tom vydělali, porazili všechny nepřátele, přinesli nejvíce obětí a přežili všechny vládce. To jsou ti, kteří jsou každodenně klamáni i ti, kteří nakonec intuitivně vždy stáli na straně pokroku.

Lid je hlavní hybnou silou dějin

Vztah osobnosti a mas v historii

  Lidové masy nemohou ničeho dosáhnout, nestojí-li v jejich čele jednotlivec mající autoritu a budící respekt. Žádný jednotlivec nemůže změnit dějiny, nestojí-li v čele mas. Jednotlivec nemůže masy uvádět do pohybu svými názory či teoriemi; masy jsou do pohybu uváděny jen svým postavením ve společnosti, které už nechtějí snášet, jen svými zájmy, které z toho vyplývají. Masy jsou schopny jednotlivce vynést do čela; není-li k dispozici, umí ho zrodit.

Příčiny velikosti každé osobnosti
musíme hledat v hlubinách materiálních podmínek života společnosti

  Úloha jednotlivců je tím vyšší, čím vyšší je po nich společenská poptávka, čím silnější je odhodlání mas něco změnit, čím vyšší je jejich uvědomění a organizovanost. Vynikající jednotlivci se na scéně dějin objevují ne tehdy, když chtějí, ale když je společnost naléhavě potřebuje. Vynikající objevy vznikají ne tehdy, když se narodí geniální jednotlivec, ale tehdy, když je umožní a  vyžaduje široká společenská praxe. Vynikající vojevůdci nevznikají na cvičištích či školách, ale v kritických okamžicích války. Vynikající vládci se rodí tehdy, když je společnost připravena udělat velký skok dopředu.

Významné osobnosti a lidové masy ovlivňují dějiny v dialektické jednotě

  Potřeby širokých vrstev a široké společenské praxe vyzdvihují jednotlivce k jejich realizaci. Je jenom náhodou, že to je právě ten či onen. Kdyby nebyl v daném okamžiku k dispozici on, musel by se nalézt jiný. O něco dříve nebo později, o něco lepší nebo horší. Ale našel by se - protože byl zapotřebí. Je-li to náhodou člověk schopný, vzdělaný, může vývoji napomáhat, urychlit jej, usnadnit, ale nemůže jej vyvolat. Je-li to člověk neschopný, je schopen vývoj komplikovat, brzdit, ale nemůže jej zastavit. Každý, kdo se o to pokouší, je smeten a odchází dějinami zapomenut. Velikáni dějin, to nejsou lidé neomylní. Velcí lidé vyjadřují potřeby své doby.

Velké osobnosti jsou nahodilostmi, jimiž se prosazuje historická nutnost

  Osobnost může sehrát v dějinách významnou, ale ne určující roli. Aby byla osobností historickou, musí se opírat o široké masy a vycházet z jejich potřeb. Aby se stala osobností velikou, musí postihnout přesněji a hlouběji objektivní tendence vývoje a potřeby mas než ostatní. Musí v zásadě napomáhat společenskému pokroku. Každá epocha vyzdvihuje takové osobnosti, které odpovídají objektivním společenským podmínkám. Subjektivní podmínky, tj. kvality jednotlivce, samy o sobě nestačí. Sebepřecenění vždy vede ke ztrátě kontaktu s realitou a k avanturismu.

Činy jedinců dějiny nevytvářejí, jen je ilustrují

Teorie elit

  Člověk od té doby, co vznikl, tedy jakmile začal pracovat a myslet, potřebuje svá vítězství nad druhými nejen obhájit silou, jak je to běžné u ostatních savců, ale také zdůvodňovat. Proto jsou nejrůznější elitářské ideje ospravedlňující a vysvětlující sociální nerovnost lidí stejně staré jako sociální nerovnost sama. Jejich základem bylo a zůstává vyložit nerovnoprávnost lidí jako jev nutný a přirozený. Vznikaly už v prvních otrokářských společnostech a jsou součástí ideologií všech vykořisťovatelských tříd. Aristoteles považoval otroka za mluvící nástroj, bible učí poslouchat vrchnost, neboť je to vůle boží, středověk rozšiřuje iluze o ušlechtilosti modré krve, osvícenství vymýšlí neexistující společenskou smlouvu mezi pány a raby.

Elitářské teorie vždy ospravedlňují vládu menšiny nad většinou

  Soudobé teorie elit vznikají v době po buržoazních revolucích, kdy si již nová vládnoucí třída vybojovala své vůdčí postavení ve společnosti a začala je zdůvodňovat. V nových společenských podmínkách při značném rozvoji biologie se stará feudální pověra o modré krvi mění na rasové teorie obhajující otroctví v Americe a koloniální panství evropských zemí. Nietzsche vytváří svého "nadčlověka", kterého německý nacismus transformuje do své nadřazenosti "nordické rasy" a italský fašismus obratem aplikuje myšlenky zakladatele teorie elit Vilfrida Pareta. Protože je fašismus historicky kompromitoval, jsou ty dnešní teorie o něco opatrnější. Nevytvářejí jednotný celek, definují a třídí ony elity podle rozdílných kritérií, hledají rozličné mechanismy jejich vzniku a koloběhu, ale jejich podstata a cíl zůstávají stejné. Jsou směsicí mechanicismu a psychologismu, formálně kloužou po povrchu jevu a pokud nacházejí jeho podstatu, končí v teorii u otevřeného biologického determinismu a v praxi u fašismu.

  Jsou to filozoficko-sociologické koncepce  zvláštního poslání a výjimečných schopností nepočetných, privilegovaných vrstev. Přeceňují duševní kvality jednotlivce, zakládající nadřazenost jedněch a podřadnost druhých. Vycházejí z mylného předpokladu, že základem sociální nerovnosti lidí je nerovnost biologická a psychologická nevidí podstatu nerovnosti v ekonomické oblasti. Elity považují za hlavní faktor pokroku. Spokojují se s popisem a vždy jsou vlastně výrazem deziluze z původních demokratických ideálů buržoazie. Absolutizují úlohu jedince v historii a nevidí jeho dialektický vztah s masami ostatních. Hledají původ společenských rozdílů v subjektivistických kritériích a tyto rozdíly obhajují. Nejsou schopny vysvětlit fakt, že lidé mající elitní schopnosti se běžně nestávají subjektem moci, ale častěji jejím objektem, že lidé vystupující jako elity jsou často jen velmi průměrní až podprůměrní. Zůstávají tak jenom u svého nedemokratického východiska: že široké lidové masy nejsou schopny si samy vládnout, a že je třeba, aby jim vládl někdo povolanější.

  Ale skutečná věda nemůže obhajovat jen své vlastní východisko. A tak zastánci teorií elit podobni bulváru bloudí mezi svými vyvolenými, nevnímaje materiální a sociální kořeny, z nichž vyrůstají, a které je mění. I při bloudění lze ale občas něco zajímavého nalézt.

Takzvané elity jsou jako duha.
Jsou viditelné jen za určitých podmínek a při pohledu zblízka zmizí.
Jsou reálným výsledkem momentální situace, nikoliv její příčinou.

 

Dále ke svobodě a determinovanosti člověka