Vstupte do celé učebnice filozofie!

 

 ... nikde se tolik nezapomíná jako v politice.
Edvard Beneš

  Prvotně pospolná společnost, i když již vytvářela určitou vnitřní strukturu, byla založena na vzájemné rovnosti lidí, která vyplývala z jejich společného vlastnictví nejdůležitějších zdrojů obživy - prvních výrobních prostředků. Společnost byla udržována pohromadě pudem sebezáchovy, přírodní závislostí jednotlivce na skupině, tradicemi a zvyky i přirozenou autoritou některých jednotlivců. Nepotřebovala žádnou zvláštní činnost, sílu či instituci k udržení vzájemné soudržnosti. Ten, kdo stál v čele skupiny, neměl žádnou moc, měl jen přirozenou autoritu.

  To vše se významně změnilo v období rozpadu prvotní pospolitosti, který byl důsledkem schopnosti člověka vyrábět nadprodukt. Tento nadprodukt se již nerozděloval podle potřeb jako předchozí výsledky práce, protože jej bezprostředně k  životu nepotřeboval nikdo. Byl navíc, bylo jej možno odejmout tomu, kdo jej vytvářel, zcizit, rozdělit jej jinak a koncentrovat. Ekonomickou činností vzniklo bohatství, které dosud lidé neznali. Lidé, kteří dosud znali jen společné vlastnictví nejdůležitějších prostředků k životu a osobní vlastnictví předmětů osobní potřeby, vytvořili soukromé vlastnictví toho, co bylo hlavní potřebou k tvorbě nadproduktu, tedy výrobních prostředků. Ekonomika změnila společnost.

Politické uspořádání společnosti vzniká z ekonomických vztahů a mění se spolu s nimi

  Výsady, které v omezené míře někomu poskytovala prvotní společnost z přirozených důvodů jako např. stáří, největší zkušenost, nejúspěšnější lovec a pod., mohly být nyní výrazně větší. Nezískávaly se již podle přirozených odlišností, ale podle majetku. Fyzická práce, která byla doposud povinností všech, se stala povinností jen některých. Vytváření hodnot, které bylo až do té doby zájmem všech, se nyní stalo zájmem některých. Dosavadní biologická nerovnost byla doplněna vznikající nerovností sociální. Lidé, společně utlačovaní zatím jen vnějším prostředím, se nyní počali utlačovat uvnitř společnosti - mezi sebou. Násilí, které až dosud každá skupina používala pouze navenek a pouze k uhájení své holé existence, začalo být uplatňováno i uvnitř skupiny k obraně výsadního postavení jedněch a k udržení poslušnosti druhých. Vznikla politika a její nejdůležitější produkt - stát. Jejich základním úkolem bylo, a dosud je, silou zajistit existující vlastnické vztahy.

Politické uspořádání chrání vlastnické vztahy a vytváří předpoklady pro rozvoj výrobních sil

Politika

  Politika je součástí společenské praxe člověka. Vznikala jako příčina i důsledek formujících se tříd, existence státu a oddělení fyzické práce od duševní. Předpokladem jejího zrodu tedy byla výroba nadproduktu ve společnosti. Je to historický jev, vyvíjející se v souladu s rozvojem materiální činnosti lidí. Vznik, obsah i formy politiky jsou materiálně podmíněny. Utvářejí se podle velikosti vyráběného nadproduktu i podle velikosti výrobních prostředků k jeho výrobě nutných. Politika se jim přizpůsobuje tak, aby co nejefektivněji mohla vytvářet podmínky a pravidla odnímání, rozdělování a soustřeďování vytvářeného nadproduktu.

Politika je činnost velkých skupin, bojujících ve společnosti o metody, formy a podmínky tvorby
a rozdělování vytvářeného nadproduktu

  Politika, to jsou ideje tříd  a vztahy mezi třídami. Je činností, která vytvořila instituce ovládající a spravující společnost, především stát, ovlivňuje je, určuje jejich základní chování a stanovuje, které z existujících tříd budou sloužit. Je to zejména boj o vládu nad státem a o udržení této vlády. Není to správa státu, ale boj o vládu nad správou státu. Je to boj o moc, který má vždy nejprve ekonomický obsah.

Politika je činnost, směřující k řízení státu a umění řídit stát

Co nazýváme politikou?   Protože stát je nástrojem vládnutí určité třídy, souvisí politika úzce s existencí, činností a se zájmy tříd. Politika je takový druh práce, kdy člověk působí na velké skupiny lidí a snaží se přizpůsobit jejich organizaci, chování a vědomí v souladu se zájmy určité třídy. Bez pochopení vztahu politiky k existujícím třídám je politika jevem iracionálním a nevysvětlitelným. Politika je službou některé z tříd. Jen třída je schopna vytvořit stát, jen třída je schopna uchopit a udržet v něm moc. To nemohou udělat malé skupiny lidí s roztříštěnými zájmy, to mohou udělat pouze lidé, spojení zájmy prolínajícími celou společností, reprezentující zájmy takových významných skupin, jakými jsou jedině třídy. Politika je bojem zájmů.

Politika je vědomým společenským pohybem tříd,
je prosazováním, obhajováním a zdůvodňováním zájmů určité třídy

  Existence politiky je vyvolávána rozpory tříd, základních velkých skupin lidí, bez kterých společnost v daném uspořádání nemůže existovat. Takových tříd, které jsou dostatečně silné k tomu, aby své rozpory s ostatními řešily tím, že jedna z nich reálně uchopí moc. Politik nebo skupiny politiků mohou, a často jsou okolnostmi nuceni, přihlížet i k  zájmům ostatních tříd. Politika je pak hledáním takového kompromisu mezi zájmy tříd, který neohrožuje zájem třídy vlastní.

Politika je řešením existujících rozporů tříd

  Politik nemusí být příslušníkem třídy, jejíž zájmy reprezentuje, stejně tak jako voják nemusí být příslušníkem třídy, za jejíž zájmy bojuje. Politika je postupně s vývojem společnosti stále více prací za mzdu, přičemž jediným kritériem pro její vykonávání je ochota a schopnost ji vykonávat. Politik musí být se svou třídou ekonomicky spjat a je lhostejné, zda to má podobu stejného vztahu k výrobním prostředkům, stejných životních podmínek, podobného sociálního postavení nebo podobu mzdy či úplatku. Politika je činností převážně duševní, a proto musí být politik se svou třídou spojen také myšlením, má-li být nositelem jejích idejí. Ať začne v politice působit z jakýchkoliv důvodů, neslouží veřejnosti, jak by se mohlo zdát, a jak je běžně předstíráno. Jeho zájmy jsou automaticky spjaty se zájmy těch, kterým je nucen sloužit, kteří jej do politiky prosadili a udržují v ní. Ona třída se stává jeho třídou; jinak je z politiky nemilosrdně odstraněn. Politika je činností společenskou, týmovou, i když je vykonávána i prostřednictvím jednotlivců.

Politika sjednocuje třídy dosud rozpolcené konkurenčními rozpory k prosazení společných zájmů

  Politická činnost skupin i jednotlivců, kteří je reprezentují, má vždy ekonomický základ. Ve své podstatě vždy směřuje k ovlivnění způsobu, jakým budou ve společnosti rozdělovány a přerozdělovány vytvořené hmotné hodnoty, respektive nadhodnota vznikající při jejich produkci. Politika je odrazem ekonomiky ve společenských vztazích, vychází z jejího lůna a zpětně ji ovlivňuje. Je to aktivní spokojenost či nespokojenost s existujícími společenskými vztahy. Pasivní nespokojenost s politickými poměry bývá vydávána za apolitičnost.

Politika je boj o způsob rozdělování hmotných statků

  Politik může být dobrý či špatný, úspěšný či neúspěšný. Často je nucen předstírat, že slouží zájmům všech, nebo alespoň zájmům někoho jiného. To je součástí jeho taktiky. Jakmile však tuto taktiku začne považovat za strategii, je odmrštěn třídou, jejíž zájmy reprezentovat má. Jestliže těžiště jeho činnosti spočívá v manévrování, udržujícím jej u moci a neslouží třídě, stává se nepoužitelným, bezzásadovým oportunistou. Jakmile jeho kompromisy jdou za hranice zájmů jeho třídy, nebo jakmile vědomě začne prosazovat pod rouškou politiky zájmy užších skupin či dokonce zájmy své vlastní, přestává být jeho činnost politikou a stává se politikařením. Tak jako každá lidská činnost je i politika poznamenána vlastnostmi, zájmy a chybami těch, kteří ji vykonávají, neboť zájmy tříd, skupin i jednotlivců nestojí samy o sobě a mimo sebe. Proto je politika zpravidla vždy doprovázena politikařením, které tvoří její druhou stránku a je s ní v dialektické jednotě. Jde jen o to, aby nepřevažovalo.

Politika je službou některé třídě,
politikaření je podváděním této třídy

  Politika je praktickou činností tříd, která má své teoretické základy nejobecněji vyjádřeny v určité filozofii. Jejich konkrétnější podoba je formulována ideologií a nejpraktičtějšími stránkami se zabývá politologie. Tato, jen ztíží formující se nová věda, je vždy nutně poplatná zájmům vládnoucí politiky, na jejíchž financích je závislá, a proto nutně tak či onak slouží.

Politologie nestojí nad politikou.
Je ideovým odrazem konkrétní politiky, nad níž stojí konkrétní zájmy.


Obrázek obsahuje aktivní zóny

Politika je filozofií,
transformovanou konkrétními podmínkami a zájmy tříd v jejich aktivní činnost

  Politika je činností historicky vzniklou. Nebyla zde odedávna, objevila se až v počátcích civilizace, kdy pro ni vznikly podmínky v podobě třídního rozdělení společnosti. Jakmile toto třídní rozdělení definitivně zanikne, přestane mít politika jako činnost člověka smysl. Správa věcí veřejných ztratí svůj třídně potlačovatelský obsah, a činnost lidí bude dále plánována, řízena a spravována bez své dnešní politické podstaty. Ale odmítat politiku, zrušit či zakázat ji dříve, než se k tomu podmínky vytvoří, není možné, i když o to anarchismus usiluje.

Podstatou politiky je vždy  prosazování či potlačování rovnosti lidí,
ať je to skrýváno jakkoli

Politický systém

  Politiku nikdo nemůže uskutečňovat sám a přímo. K tomu si vládnoucí třída vytváří nejenom stát, ale také další systém. Vzniká soustava norem, které upravují politické vztahy ve společnosti, a institucí, jejichž prostřednictvím se tyto vztahy realizují. Tento systém je historicky podmíněn, mění se a reaguje na nové skutečnosti ve společnosti vznikající. Jeho součástí bývají útvary státní, správní, ale i zdánlivě nepolitické, přesto politice sloužící, jako např. náboženské, kulturní, zájmové a jiné instituce, národní i nadnárodní. Politický systém je systémem moci; je ovlivněn tradicemi i kulturou prostředí, ale vždy je určován především zájmy té třídy, která vládne a vytváří si jej.

Politický systém je momentální konfigurací institucí a norem,
realizujících a regulujících politické vztahy v zájmu vládnoucí třídy

Politické strany

  V průběhu vývoje si panující třídy vytvářely postupně nejrůznější nástroje, jimiž si vládu probojovávaly a udržovaly. Byli to zprvu ozbrojení členové rodiny či rodu, později osobní gardy, otroci - strážci s určitými výsadami, žoldnéři, feudálova družina a její ozbrojení poddaní, zvláštní úředníci i celé úřady, ministři a vlády, policisté, domobrany, milice, legie složené z cizinců, pravidelné vojsko a mnoho jiných.

  V epoše vzniku buržoazie a jejího boje o moc, při vzniku občanské společnosti, se začíná formovat nový nástroj politického boje tříd - politické strany. Buržoazie jako nový subjekt politiky si tento nástroj boje proti feudální a církevní moci vytvářela pro sebe. Avšak jakmile existoval, počaly si jej vytvářet i jiné třídy. Buržoazie, potřebující spojence i v ostatních nevládnoucích třídách, je byla nucena tolerovat, dokonce i využívat. Tak se postupně vyvinul nový prvek politického systému společnosti, kterým politické strany jsou dodnes.

  Ačkoliv politické strany vždy hájí především zájmy určité třídy, kvůli čemuž vznikly, jsou logikou politického boje o hlasy voličů nuceny zakrývat svou třídní podstatu a předstírat, že hájí zájmy daleko širšího okruhu lidí. Zaštiťují se různými všeobjímajícími hesly a předkládají široké programy, v nichž jsou zájmy vlastní třídy ukryty, ale vždy plněny, zatímco programová hesla sloužící jako vůně na mucholapce zůstávají pro získání moci nenaplněna.

  K zakrytí třídního charakteru politických stran jsou vymýšlena nepřesná, matoucí označení, která jen málo vypovídají o jejich podstatě, a která mohou být používána jako samochvála stejně tak dobře jako nadávka:

Skutečným kritériem pro určení charakteru stran či hnutí je vždy jejich vztah k rovnosti:

  Politické strany netvoří jen příslušníci určitých tříd. Ti jsou pouze jejich určujícím základem. Vedle nich tu působí vědomí či podvědomí příznivci, lidé spjatí majetkově, ideově, příbuzensky často jen částečně, běžně i omylem, často jen z přirozené lidské potřeby sdružovat se, být příslušníkem určitého širšího společenství. U stran zaštiťujících se náboženstvím jsou důvody formální i neformální příslušnosti ke straně ve společné víře, u stran nacionalistických hraje roli příslušnost k určitému národu. Ve vládnoucích stranách či v těch, které by mohly v nejbližší době vládnout, má velký význam přirozená snaha prosadit se a běžně i prachsprostý kariérismus.

Politická strana je nástrojem určité třídy,
ať už ji vytváří a reprezentuje kdokoliv

  Přesto je vždy strana nástrojem určité politické třídy, i když to většinou příliš nezdůrazňuje, neboť to by omezovalo její členskou základnu a okruh příznivců. Pouze sektářství usiluje o malou stranu tvořenou pouze pravověrnými. V tomto historicky novém politickém systému je zapotřebí hlasů ve volbách, ber kde ber. Každá významnější třída má svou stranu, většinou pouze jednu. A vždy se snaží, aby jich její soupeři měli více, aby bojovali mezi sebou, štěpili své síly i hlasy voličů. Je to hra i boj, čestný i nečestný, ve všem všudy lidský. Ať je na jeho povrchu cokoliv, v hlubinách je vždy ukryt ekonomický zájem určité třídy, který je prvotní, určující, a bez jehož pochopení se každá politická strana jeví jako zcela iracionální a zbytečný útvar.

Politická strana vždy reprezentuje konkrétní ekonomické zájmy

Stát

  Stát je produktem třídní společnosti. Vzniká současně s třídami, je jejich existencí podmíněn a vynucen. Je jevem historickým, tedy má svůj historicky podmíněný počátek a historicky podmíněný konec. Není něčím B. Engels: O původu rodiny, soukromého vlastnictví a státu (úryvek) člověku vrozeným, nebo vzniklým z vůle boží, je výtvorem lidí, přesněji řečeno jejich velkých skupin - tříd. Důvodem jeho vzniku i současného trvání je potřeba násilím ochránit existující uspořádání společnosti, existující způsob výroby a rozdělování nadproduktu, rozdělení společnosti na třídy a výsady z něho vyplývající. Stát je produktem základních rozporů třídní společnosti, je nástrojem řešení těchto rozporů. Je jedním z důsledků ekonomické činnosti lidí, která tyto rozpory vyvolala. Stát vznikl z vůle vládnoucí třídy proto, aby jí natrvalo zabezpečil stávající stav. Je iluzí domnívat se, že stát slouží všem, nebo že hájí jakési vyšší zájmy. Stát na jedné straně udržuje poměry, umožňující nadvládu jedné třídy, na druhé straně krotí konflikt mezi třídou vládnoucí a potlačovanou.

Stát je nástrojem vládnoucí třídy

Vnitřní funkce státu

Obsahem státu jako formy je diktatura třídy ovládající ekonomiku

Vnější funkce státu

Vnitřní funkce státu jsou vždy prvotní

Znaky státu

  Aby jakýkoliv útvar mohl být považován za stát, musí vždy mít základní charakteristické znaky, které jej odlišují od jiných forem organizace lidí:

Stát je relativně stálé území, v němž je zajištěna suverénní moc jedné z existujících tříd

Typy státu

  V historii vznikla celá řada typů,  forem či druhů států, z nichž každý něčím navazoval na předchozí stav společnosti a něčím předznamenával stav budoucí:

Stát je organizované násilí vládnoucí třídy.
V kapitalismu je ochráncem a dojnou krávou soukromých institucí.

Vláda

  Obsahem vlády jako lidské činnosti je vždy uplatňování moci, především potlačování jedné třídy druhou třídou.

Moc je vůle vybavená silou

  Každá vláda je vždy svým obsahem diktaturou té třídy, která vládne nad ekonomikou. Vláda musí zajišťovat jednotu ekonomické a politické moci. Společnost by nemohla existovat, kdyby ekonomice vládly jiné síly než společnosti. Ekonomika jako základ společnosti by se nemohla rozvíjet, kdyby jí vládly síly, které ji nevlastní. Společnost by se zhroutila, kdyby nebylo vládnuto v zájmu vlastníků ekonomiky. Ekonomická a politická moc musí vycházet z týchž zájmů, tj. být de facto v jedněch rukou. De jure, formálně, může vládnout kdokoliv. Není-li však vláda schopna či ochotna vládnout v zájmu vlastníků rozhodujících výrobních prostředků, je vyměněna vláda. Není-li možná vláda v zájmu vlastníků, jsou vyměněni vlastníci. To je pud sebezáchovy společnosti.

Vláda zajišťuje jednotu ekonomické a politické moci

Typy vlády

Nikdy v historii nebylo nejdůležitější, kdo vládne, ale v zájmu koho vládne

Forma vlády - režim

  To je souhrn metod a prostředků, užívaných vládnoucí třídou. Je vždy takový, jaký vládnoucí třída v daných podmínkách považuje za nejvýhodnější. Je-li její moc dostatečně zajištěna a málo ohrožována, může být volnější. Je-li moc ohrožována, je vždy tvrdší. Každý režim je vždy konkrétně historický, tedy podmínkami determinovaný, vyvíjející se a podmínkám se přizpůsobující. Tvrdost režimu zesiluje odpor a ten vyžaduje vyšší stupeň potlačení. Měkký režim je snesitelnější, vzbuzuje menší odpor, je levnější; avšak na druhé straně poskytuje větší prostor odpůrcům a přináší více rizik. Tvrdost režimu je v tom, do jaké míry odebírá práva a respektuje zájmy tříd nevládnoucích, je mírou kompromisu mezi zájmy tříd. V okamžiku ohrožení buď vládnoucí třída tvrdost režimu zesílí, anebo přestane vládnout.

Tvrdost režimu je vždy přímo úměrná stupni ohrožení moci vládnoucí třídy

Demokracie a diktatura

  Tyto dva pojmy jsou často chápány jako neslučitelné protiklady, vzájemně se vylučující. Je to způsobeno chybnou interpretací pojmů, záměnou formy za obsah. Podstatnou částí každého vládnutí, bez ohledu na momentální konkrétní formu, podobu či tvrdost režimu, je diktatura jedné třídy nad zbytkem společnosti. To je obsah každého vládnutí, který může mít dvě základní formy:

  Při obou formách vlády nemusí být formální vykonavatelé moci skutečnými vládci. Ti často stojí v pozadí, nemění se s jednotlivými figurami v čele, naopak sami je podle potřeby vyměňují.

Každá diktatura je pro někoho demokracií a naopak

  Demokracie a diktatura jsou jednou stranou téže mince, jejich míra vytváří tvrdost režimu. Jejich poměr je historicky proměnlivý, je dán proměnlivostí zájmů vládnoucích tříd a nestálostí podmínek, v nichž vládnou. Je stupněm řešení rozporů mezi vládnoucí třídou a ostatními vrstvami společnosti.

Vláda je vždy diktaturou jedné třídy, prosazovanou takovou formou,
kterou vládnoucí třída považuje v daných podmínkách za optimální

  Každá vláda, ať formou diktatura či demokracie, byla vždy především ekonomickým potlačováním jedné třídy druhou třídou. Potlačení politické a ideové bylo vždy druhotné, bylo jen nezbytným předpokladem nadvlády v ekonomice.

Každá diktatura, stejně tak jako každá demokracie,
hájí vždy především něčí ekonomické zájmy

  Ve všech dosavadních formách státu až do socialismu se vždy jednalo o diktaturu menšiny nad většinou. Většina byla utlačována v zájmu menšiny. Toto utlačování vždy vzbuzovalo odpor, a ten byl vždy základem budoucích změn uspořádání společnosti. Každý, kdo by chtěl společnost změnit, odstranit diktaturu jedné třídy nad ostatními a třídy zrušit, musí ve společnosti nastolit historicky zcela nové, přechodné období, jehož podstatou stále ještě bude diktatura, ale poprvé v dějinách lidstva to bude diktatura většiny nad menšinou - diktatura dříve potlačovaných nad dřívějšími potlačovateli. Teprve v tomto období může dojít k odstranění tříd ekonomickou cestou a k postupnému vytváření všelidového společenství bez jakéhokoliv potlačování z ekonomických důvodů, tedy skutečnou demokracii na základě ekonomické rovnosti lidí.

Socialismus byl v historii prvním pokusem o diktaturu většiny nad menšinou

Demokracie a centralismus

  Také tyto dva pojmy jsou běžně pojímány jako zcela protikladné, vylučující se principy. Ve skutečnosti jde jen o dvě stránky vládnutí, z nichž jedna může převažovat, potlačovat tu druhou, ale nikdy ji nemůže beztrestně nahradit či vyloučit. Ve všech existujících formách vládnutí v historii lze tyto dvě stránky nalézt v konkrétní historické podobě, sledovat jejich proměny, ale i příčiny a důsledky těchto proměn.

Demokracie obsahuje tendenci k anarchii

Centralismus obsahuje tendenci k byrokracii

Demokratický centralismus
je dialektickým spojením předností demokracie a centralismu

Právo

  V okamžiku kdy se počaly vytvářet třídy vládnoucí a utlačované, nemohly už společnost regulovat pouze vžité zásady a tradice, tedy morálka. Nové postavení lidí bylo třeba stanovit a upevňovat jinak. Vůli vládnoucí třídy lze prosazovat jenom tak, že ji nejprve někdo zformuluje. Srozumitelně, jednoznačně, konkrétně. Nemusí přitom být deklarovány všechny cíle, ty mohou zůstávat skryty. Musí být vyjádřeny konkrétní meze chování a jednání lidí, tak aby zájmy vládnoucí třídy nebyly ohroženy. Bylo zapotřebí zachovat denně se opakující akty výroby, rozdělování, směny a spotřeby, které umožňují neustále obnovovat existující nadvládu jedněch nad druhými. Proto vzniklo právo, které vůli vládnoucí třídy definuje, a stanoví sankce za vše, se této vůli staví do cesty. Je nástrojem panující třídy a slouží především k potlačení tříd ostatních.

Právo je projevem vůle vládnoucí třídy;
vyjadřuje soubor pravidel chování, stanovených v jejím zájmu,
jejichž dodržování je zajištěno státním donucením

B. Engels: Dopis Smidtovi (úryvek)   Prvotním právem ve všech společnostech, založených na vykořisťování bylo právo občanské, tj. soukromovlastnické. Hlavním úkolem práva se stala ochrana nových, soukromovlastnických vztahů a zůstala jím dodnes. Teprve druhotnou, odvozenou formou bylo a stále je právo trestní. Právo je vždy podmíněno rozvojem výrobních sil a vztahů ve společnosti, materiálními a sociálními podmínkami, intenzitou boje tříd a na všechny jejich změny reaguje. Právo vždy bylo právem silnějšího, ať to bylo skrýváno sebehezčími frázemi.

Právo je nástrojem politiky

  Neexistuje právo jako takové, věčné, abstraktní, s nějakým jednou provždy daným obsahem. Nestojí nad společností, je jejím produktem; nevyrůstá a nevyvíjí se z vlastních, nýbrž ze společenských kořenů. Každé právo se zpožděním reguluje jevy, které ve společnosti již vznikly; jen mimořádně a krátkodobě může vývoj společnosti předbíhat, ale nikdy se od něho nemůže odtrhnout. Právo vyjadřuje a chrání panující ekonomické vztahy.

Právo je odrazem podmínek, v nichž působí
a spolu s nimi se mění

Diskriminace je sice zakázána, ale .......   Právo, které není odrazem skutečných vztahů ve společnosti, které není zajištěno jemu odpovídající věcnými vazbami, morálkou a příslušnými sankcemi, je jen právem formálním, samoúčelným a bezzubým. Právo, které není materielně zajištěno, je podvodem. Nelze právem stanovit to, co nevyvěrá ze stavu společnosti, co není vymahatelné, čemu neodpovídá struktura společnosti. Přesto se tak běžně děje.

Právo bývá i uzákoněnou formou pokrytectví

  Vládnoucí třídy se často honosily tím, že právo zabraňuje diskriminaci. Ve skutečnosti však vždy bylo jen regulací diskriminace nebo závojem, pod kterým probíhala. Formální rovnost lidí, předstíraná právem, byla vždy jen zástěrkou pro jejich nerovnost hospodářskou a sociální. Právo slouží vládnoucí třídě, a to i proti jejím jednotlivcům, ohrožujícím zájmy třídy jako celku.

Právo je takové, jaká je společnost

  Právní normy jsou vždy jen teorií, pokud nejsou vymahatelné. Vymahatelné jsou jen tehdy, jsou-li k jejich vymáhání vytvořeny nástroje, a je-li vůlí vládnoucí třídy tyto nástroje užívat. Každé právo je formálním, jestliže člověk nemá hmotné podmínky k jeho využívání, ty jsou důležitější než právo samo. V nerovné společnosti je i právo nerovné.

Právo přestává být literaturou jen tehdy, je-li materiálně zajištěno

 

Lidská práva

  V průběhu civilizace si lidé vytvářeli jakési ideály o univerzálnosti lidských práv. Vždy to byly jen ideje, podmíněné dobou, v níž vznikaly a odrážející zájmy těch tříd, které je formulovaly. Poprvé se tak stalo asi 450 let př.n.l. v Římě v Zákoně dvanácti desek, který např. zakazuje sňatky mezi patricii a plebejci. V roce 1215 vznikla v Anglii Magna charta libertatum, která je vydávána za počátek lidských práv, ale která řeší jen práva šlechty vůči králi a nezabývá se skutečným bezprávím - nevolnictvím. Deklarace nezávislosti vzniklá v USA v r. 1776 sice konstatuje rovnost lidí, ale neruší otroctví. Francouzská Deklarace práv člověka a občana z r. 1789 neruší majetkové výsady šlechty a feudální platby za užívání půdy, za to zavádí institut tzv. Nejvyšší bytosti; nestala se součástí práva, stejně tak jako Všeobecná deklarace lidských práv přijatá OSN v r. 1948. I později, když byla lidská práva zakotvena v právních systémech, jsou vždy především právy vlastníků.

Lidská práva jsou abstrakcí vytrhující z celkových vztahů člověka jeho politická práva, odhlížejíce od jeho práv existenčních,
přičemž vždy posvěcují práva té třídy, která je formuluje a zakotvují existující sociální nespravedlnost

Spravedlnost

  Takové myšlení a jednání lidí, které odráží prostý fakt, že ačkoliv lidé nejsou stejní, jsou si od přírody rovni, bývá nazýváno spravedlností. Popírání a nerespektování této elementární rovnosti vždy vyvolává odpor u těch, kterých se dotýká, a je i u malých, ještě nerozumných dětí vnímáno jako nespravedlnost. Tyto subjektivní pocity, odrážející sociální realitu, stmelují či rozdělují společnost.

Spravedlnost je subjektivním odrazem objektivních vztahů

  Obsah pojmu spravedlnost je historicky proměnlivý, a je podmíněn skutečným stavem společnosti. To, co je v dané praxi spravedlivé, bývá většinou chápáno jako samozřejmost a není příliš vnímáno. Naopak vše, co potlačuje rovnost lidí, bývá vnímáno velmi silně a narušuje přirozený kladný vztah lidí ke společnosti, v níž žijí. Spravedlnost se mění spolu s lidmi a se společností.

Spravedlnost je jednou z mnoha součástí společenského vědomí i společenské praxe

  V prvotní lidské společnosti bylo jako spravedlivé chápáno vše, co umožňovalo a usnadňovalo přežití rodu, byť to pro jednotlivce mohlo být i velmi kruté. Spravedlnost byla přirozeným stavem, který nebylo třeba nijak zvlášť definovat. Teprve civilizovaná společnost, která vytvořila ekonomickou nerovnost lidí, vyprodukovala i zájem rozlišit rozdíly mezi spravedlivým a nespravedlivým; a takto rozdělená společnost počala chápat spravedlnost rozdílně. Spravedlnost přestala být objektivním stavem a stala se subjektivním názorem. Spravedlnost i nespravedlnost počaly být zdůvodňovány, obhajovány a zkreslovány, vždy na základě protichůdných, především ekonomických zájmů tříd. Vítězné zájmy si vytvářely právo a do něho vkládaly svůj výklad spravedlnosti, přičemž vždy tvrdily, že ta jejich spravedlnost je věčná, přirozená a pochází od boha.

Spravedlivé je vše, co v dané době a podmínkách umožňuje dlouhodobé přežívání lidské pospolitosti
a přitom nepotlačuje elementární rovnost lidí


  Pojmy politika, stát, vláda, moc, demokracie, diktatura, spravedlnost i právo, jsou pojmy abstraktními. Neexistují nikde jako takové, vždy existují ve své konkrétně historické podobě. Vyskytují se vždy pouze jako něčí stát i právo, vláda někoho nad někým, něčí moc, spravedlnost, politika a diktatura jako demokracie pro někoho.

Stát a vláda, politika i právo jsou historickými jevy,
majícími konkrétně historický obsah a třídní charakter

  Pokusy předepisovat těmto pojmům jakoukoliv všelidskou podstatu jsou demagogií, nehistorickou spekulací a podvodem. Je možné studovat obsah těch konkrétních forem, které již historicky existovaly a je nutné čerpat z nich poučení pro budoucnost. Ale nelze je vydávat za něco, co stojí nad námi a mimo nás.

Komunisté usilují o zrušení státu, politiky a práva jako nástroje ovládání tříd
a o jejich nahrazení samosprávnou společností,
budovanou na základě sociální rovnosti

Dále k dějinám společnosti