Vstupte do celé učebnice! 
Zájmy jsou silnější než láska k otcům.
Niccolo Machiavelli

 

  Život člověka i společnosti, to je cyklus vzniku a uspokojování potřeb a zájmů. Jedinec i společnost jsou tvořeni vztahy; a jádrem těchto vztahů jsou právě potřeby a zájmy. Jsou to jejich vztahy s přírodou i mezi sebou navzájem. Potřebou a zájmem není to, co si člověk přeje, myslí nebo dokonce to, co říká. Potřeby a zájmy jsou něčím podstatnějším, důležitějším; jsou objektivní, tedy nezávislé na tom, zda si je uvědomujeme. Graficky si to můžeme zjednodušeně představit třeba takto:

Potřeby nejsou přáním a nejsou u všech stejné. Poznání, to je společenský proces, na kterém se jednotlivci pouze podílejí. Zájem, to není přání; je to co bych měl, i když nechci. Praxe, to je činnost společnosti, na které se, ať chci či nechci, podílím. Rozdílné materiální podmínky vyvolávají rozdílné potřeby. Odlišné společenské postavení člověka vyvolává odlišné zájmy. Přírodních zákonů na mne působí mnoho, jejich společné působení vyvolává určité zákonitosti. To nejsou zákony schválené parlamentem, ale zákony, které si společnost vytváří bezděčně sama - i proti své vůli. Cíle, to jsou mé potřeby a zájmy přetvořené mým vědomím. Někdy blbě!


Společnost i jedinec jsou utvářeni svými potřebami a zájmy i činností a vztahy z nich vyplývajícími

Potřeby

  Z psychologického hlediska jsou pocitem nedostatku něčeho. Takovéto pojetí potřeb jako prožitku je však jen velmi úzké a může sloužit pouze psychologii. Potřeby jsou totiž ve skutečnosti objektivním vztahem lidí k materiálním podmínkám svého života. Jsou nezávislé na vůli a vědomí člověka, ale jsou závislé na jeho činnosti. Jejich základem jsou hmotné potřeby, vyplývající z našich materiálních podmínek a naší činnosti - praxe. Potřeby však nemají pouze hmotný charakter. Potřeba sexuálního partnera je stejně nehmotná jako potřeba poznání. Potřeba sociálních kontaktů patří k nejzákladnějším. I nehmotné potřeby jsou však koneckonců materiálně podmíněné.

Potřeba je objektivním vztahem člověka k materiálním podmínkám svého života

  Člověk své potřeby může poznat - přesně či nepřesně. Ale potřebami zůstávají, i když si je neuvědomujeme, i když je naše snaha uspokojit je pouze instinktivní, dokonce i když je slovem odmítáme. Každé uspokojení potřeb, stejně jako každé poznání, vyvolává nové potřeby - objektivně - ať chceme či nechceme. Lidské potřeby se mění v průběhu života, s každou změnou materiálních podmínek, s každým novým poznáním. Své potřeby člověk realizuje pouze prostřednictvím své činnosti a poznáním. Potřeby jsou zpravidla v rozporu s možnostmi, a tak je každý živý organismus neustále nucen hledat a vytvářet si možnosti nové, má-li přežít.

Potřeby jsou vytvářeny materiálními podmínkami;
jejich uspokojování je jimi determinováno a současně regulováno společností

  Své potřeby však nikdo nemůže uspokojit jednou provždy. Uspokojení potřeb vždy vyvolává potřeby nové. Je to způsobeno tím, že uspokojování potřeb neprobíhá automaticky jako u zvířete, ale vždy je zprostředkováno myšlením a bývá doprovázeno poznáním. Člověk jenom neuspokojuje pouhou potřebu, klade si vyšší cíle, je schopen měnit své materiální podmínky, více než potřebuje, a tím vyvolává potřeby nové. Navíc uspokojování potřeb probíhá především ve společenských vztazích; mění se tedy současně s materiálními podmínkami i postavení v těchto vztazích, což vyvolává nové zájmy. Uzavřený kruh těchto příčin a důsledků, vycházející z potřeb vlastně neustále přetváří člověka i jeho společnost.

Potřeby jsou základním motivem lidské činnosti

K nejdůležitějším potřebám člověka patří např.

  Protože své potřeby není člověk schopen uspokojovat individuálně, mají vždy potřeby společenský charakter. Lidé žijící ve stejných materiálních podmínkách, mají obdobné základní potřeby. Ze společných potřeb vznikla společná práce a z ní artikulovaná řeč a myšlení.

Potřeby jsou objektivním odrazem materiálních podmínek života lidí

  Ostatní živé organismy žijí tak, že uspokojují své životní potřeby. Člověk se od nich odlišuje tím, že uspokojením svých potřeb vyvolává potřeby nové. Je to tím, že používá nástroje, které je nutno obnovit a zdokonalit, že spotřebovává více, než je mu schopna příroda bez své změny poskytnout, a proto je nucen ji přetvářet, že se při opatřování svých životních potřeb specializuje a většinu si jich může zajistit pouze spoluprací a výměnou s ostatními, tím, že dovede vyrobit více, než sám spotřebuje, a proto musí směňovat, i tím, že většinu věcí si neumí opatřit sám. Přitom všem, chce-li přežít, musí více poznávat a vyměňovat si poznatky s ostatními.

Uspokojení lidských potřeb vyvolává potřeby nové

  Potřeby jednotlivců nejsou stejné a rovnost lidí nespočívá v rovnosti potřeb. Tak jak se rozrůzňují lidé, jejich životní podmínky i způsob obživy a života vůbec, rozrůzňují se i jejich potřeby. Marxistické představy o rovnosti lidí nespočívají v ideálech rovnosti potřeb, ale v ideálech rovnosti možností jejich uspokojování. Při tom však každá takováto rovnost bude narážet na objektivní možnosti dané společnosti, které vždy musí vyvolávat určitou nutnost regulace. Tak jako v dobře fungující rodině, škole či v nemocnici, kde zásadu "Každému podle potřeb" všichni pokládáme za samozřejmou.

Rovnost lidí spočívá ve stejné možnosti uspokojovat své rozdílné potřeby, nikoli v rovnosti potřeb

Zájmy

  Zájmy jsou objektivním vztahem lidí ke společenskému prostředí, v němž žijí. Jsou součást sociální skutečnosti, jsou možností příštího sociálního pohybu, která je v této skutečnosti obsažena, a která povede ke změně této skutečnosti. Jsou neúplným souborem podmínek ke změně, přičemž chybějící podmínkou je účelná aktivní činnost člověka. Zájmy jsou vždy protikladné uvnitř i mezi sebou, neboť vytvářejí různé možnosti budoucího pohybu. Nejsou však rozporem, tím je až skutečný pohyb vedoucí ke změně, který se střetává s pohyby opačnými.

 Základem zájmů jsou ekonomické zájmy, vyplývající ze společenského postavení člověka ve výrobních vztazích. Zájmy však nemají jen hmotný charakter, jsou širší. Jsou nezávislé na vůli a vědomí, ale jsou závislé na činnosti. Člověk je může poznat s různou přesností, nebo je nemusí poznat vůbec. Jsou objektivní, nejsou produktem vědomí, ale sociálních vztahů, i když mohou procházet vědomím. Své zájmy si člověk může začít uvědomovat teprve ve styku s jinými lidmi, jejichž zájmy jsou odlišné, avšak hájit je může i jenom instinktivně, nemusí si jej uvědomovat vůbec a může je dokonce i popírat. Existenci svých zájmů si člověk uvědomuje často až tehdy, jsou-li ohroženy.

Zájmy jsou společenskými potřebami jednotlivců i skupin

  Psychologie a sociologie používají pojem "zájem" v druhém významu jako kladný emocionální vztah k objektu či soustředění pozornosti na něj. Takový vztah je ovšem subjektivní, závislý na vůli a vědomí individua, a přesnějším označením toho by bylo spíše ";přání". Filozofickému pojetí zájmů je bližší právní pojetí "právní zájem". Rozdílná používání pojmů jsou v různých vědách běžná a nelze je vzájemně zaměňovat. Tzv. zájmová činnost je subjektivním odrazem společenských vztahů člověka; i ta je snahou o změnu jeho společenského postavení, o uplatnění se ve společnosti v oblastech nevytvářejících základní společenskou strukturu.

  Skupiny lidí, kteří žijí ve stejných společenských podmínkách, mají obdobné zájmy, jež jsou základem společenské struktury. A naopak společné zájmy jsou-li pochopeny, vedou lidi k vytváření skupin na základě těchto zájmů. Zájmy jsou tedy důsledkem i tvůrcem společenské struktury. V každém společenství lidí, ve velkých i malých skupinách, existují zájmy společné, které ono společenství spojují, ale také zájmy protikladné, které vždy společenství rozdělují, což je zdrojem jeho vývoje.

Zájmy jsou vztahy utvářející společnost; spojují ji i rozdělují;
jsou vztahem člověka ke společenským podmínkám jeho života

  Čím složitější je člověk a podmínky, ve kterých žije, tím složitější je i společenská struktura i rozvrstvení zájmů.

Existují např. zájmy

Zájmy vládnoucích tříd jsou ve společnosti vládnoucími zájmy

  Rozpornost materiálních i společenských podmínek vede k rozpornosti zájmů. Existují rozpory mezi zájmy různých rovin. Protože je člověk vždy součástí několika rovin ve struktuře společnosti, jsou i jeho zájmy vnitřně rozporné a vzájemně se prolínající. Proto i chování člověka bývá vnitřně rozporné a je různě ovlivňováno jeho rozdílnými zájmy. Navíc je řízeno i jeho vědomím, které jeho zájmy odráží s přepestrou směsicí přesnosti a deformací. V chování jednotlivce mohou být zájmy individuální, skupinové, třídní i vyšší různě zkresleny. V chování velkých skupin se však tato zkreslení vzájemně ruší, a tím i širší zájmy u nich vystupují výrazněji a zřetelněji do popředí zvláště v okamžicích, kdy jsou tyto zájmy ohroženy.

Ve všem, co spojuje či rozděluje lidi,
je třeba hledat jejich společné či rozdílné zájmy

  Zájmy, vznikající z rozdílného postavení jednotlivců i velkých skupin, jsou významným stimulátorem vývoje lidstva. Vedou jednotlivce i skupiny k aktivitě, která mění přírodu i společnost a současně upevňuje či mění jejich závislost na přírodě i společnosti. Na druhé straně však často brání jedinci dělat to, co je dobré pro jiné, a ne pro něho.

Nejdůležitějšími jsou zájmy vznikající v nejdůležitějším: v procesu výroby, rozdělování, směny a spotřeby.
Ty se projevují jako výrobní vztahy.

  Zájmy, ačkoliv jsou vůči jiným zájmům protikladné, nevyvolávají samy o sobě společenské rozpory. V ně se mění pouze tehdy, jestliže ovlivňují chování lidí, tedy jestliže vyvolávají určitý společenský pohyb, a teprve tento pohyb, jako každý jiný, je zdrojem rozporů. K tomuto pohybu však dochází pouze tehdy, jestliže si lidé své zájmy uvědomují a jednají směrem k jejich realizaci. Teprve aktivní činnost člověka vyvolává rozpory, řeší je, a tím vyvolává rozpory nové. Vědomí však není zdrojem, pouze správným či nesprávným odrazem zájmů.

Zájmy nejsou produktem vědomí,
ale objektivním odrazem sociálních podmínek v životě lidí

  Člověk je jediným tvorem, který je aktivní i bez biologické potřeby. Ta je sice jeho základním, nikoliv však jediným zdrojem aktivity. Člověka od ostatních živých tvorů odlišuje právě to, že jej k činnosti nutí i něco, co není biologickou, ale sociální potřebou; to jsou jeho zájmy vyvěrající ze společenských vztahů, v nichž žije, je to jeho snaha zlepšit nejen materiální, ale i společenské podmínky svého života. Svou socializací získal člověk nový, mohutný impulz k činnosti a tedy i ke svému rozvoji. Vedle potřeb jej pohánějí i zájmy.

Zájmy jsou výsledkem rozporů i zdrojem sociálního pohybu člověka

Dialektika potřeb a zájmů

  Potřeby a zájmy člověka nelze od sebe zcela oddělit. Nejsou totéž, ale projevují se vždy společně, v dialektické jednotě, vzájemně se podmiňují. Potřeby, vyplývající ze vztahu k hmotným podmínkám svého života, uspokojuje jedinec vždy pouze v určitých společenských vztazích a naopak - jeho zájmy vyvěrající z těchto společenských vztahů jsou vždy nějak materiálně determinovány.

Potřeby a zájmy jsou dvěma stranami téhož,
jsou odrazem skutečných materiálních a sociálních vztahů v jednání lidí

Vztah potřeb a zájmů k praxi

  Přírodní a společenské zákony a zákonitosti nepůsobí nikdy na člověka přímo, ale vždy jen prostřednictvím přírodních a společenských podmínek, ve kterých probíhá jeho činnost a projevují se pouze prostřednictvím této činnosti. Také potřeby a zájmy člověka se navenek projevují pouze prostřednictvím jeho aktivity. V praxi se objevují potřeby a zájmy člověka, praxe je jejich uspokojováním. Potřeby a zájmy vytvářejí motivaci člověka k činnosti. Vnějšími podněty může být motivace stimulována.

Potřeby a zájmy jsou směrem pohybu,
jsou abstrakcí odhlížející od pohybu, prostřednictvím kterého jsou uspokojovány, a kterým se projevují

Vztah potřeb a zájmů k poznání

  Potřeby a zájmy jsou objektivní, nezávislé na vůli a vědomí člověka, přestože jejich nositelem je tvor nadaný vůlí a vědomím. Své potřeby a zájmy si člověk může uvědomovat a potom je jeho praxe účelná, racionální. Jestliže si je člověk neuvědomuje nebo je poznává nepravdivě, pak může jednat v rozporu s nimi. Ovlivňují subjektivní možnosti poznání; nutí člověka k němu, nebo mu zabraňují. Potřeby a zájmy, které si člověk uvědomil, přetváří ve svém vědomí a staví před sebe cíle.

Potřeby a zájmy stimulují člověka k činnosti,
jsou to hybné síly jednání lidí a společenského vývoje

Biologické podněty člověka
Vedle sociálních podnětů k činnosti člověka a společnosti existuje nepochybně i stimulace biologická, kterou se zabývá celá řada přírodních věd. Jsou to podmíněné i nepodmíněné reflexy, které jsou do značné míry poznané, ale i instinktypudy, které jsou zkoumány s problematickými výsledky. Nepochybně existují a jsou důležité. Avšak ovlivňují především chování jednotlivce, a to ještě jen částečně, protože většina jeho aktivit je na rozdíl od ostatních živočichů ovládána vědomím. Pokusy vysvětlovat jimi chování společnosti, které činí např. hédonismus či freudismus, nemají vědecký základ. Jsou zpravidla idealistickým přeceněním úlohy jednotlivce; ačkoliv se někdy tváří navýsost materialisticky, jsou jenom naturalistické.

  Společnost je utvářena jednotou společných i bojem protikladných zájmů. Zkoumat společnost znamená především pochopit zájmy, které jsou rozhodující. Ve společnosti, jež je zásadním způsobem rozdělena, v níž probíhá zásadní boj zájmů,však člověk může pochopit zájmy jedině tak, že se s některými ztotožní a jiné odmítne, že k nim zaujme stanovisko. Tím ovšem přestává být nestranný; staví je vědomě či nevědomě na jednu stranu. Zajímá-li jej ona společnost, musí to učinit; nezajímá-li jej, nemůže ji pochopit. Buď si svou stranickost uvědomí a přizná to, pak je stranický. Nebo si to neuvědomí či zájmy nezkoumá, a pak nic nepochopí. Třetí možností je, že si to uvědomí a nepřizná to - pak je pokrytcem.

Při zkoumání společnosti rozdělené zájmy neumí být společenská věda nestranná - je stranická

 

Dialektika cíle a prostředků

  Své potřeby a zájmy nerealizují lidé přímo, bezděčně; to je odlišuje od ostatních vyšších živočichů. Člověk si nejprve vytvoří ve svém vědomí cíl. Ani své prostředky nevolí samovolně, ale vědomě, dokonce si je vědomě vytváří. Chce-li být úspěšný, pak vždy s ohledem na cíl a prostředí, v němž chce cíle dosáhnout.

Cíl v sobě obsahuje přání a prostředky, je to vědomím formulovaný účel

  Dějiny lidstva jsou naplněny ušlechtilými cíli, které nebyly dosaženy, i obrovským množstvím prostředků, které byly promrhány či zneužity. Zpravidla proto, že lidé své cíle i prostředky mohou ve svém vědomí idealizovat, přeceňovat či podceňovat a ztrácet ze zřetele jejich vztah.

  Člověk je živočichem aktivním i bez biologické potřeby. Aktivita je jeho přirozeností. Proto také nejhorším trestem pro člověka je omezení jeho aktivity. Pouze aktivní člověk je svobodný, svoboda je pouze v aktivitě. Život člověka je nejen výměnou látkovou jako u ostatních živočichů, ale současně procesem poznávání svých potřeb a zájmů, vytváření si a realizování cílů.

Cíl

  Lidská činnost je uvědomělým vytvářením a uskutečňováním cílů. Cíl se u člověka objevil současně se vznikem společnosti a vznikem vědomí. Nikdo jiný než člověk cíle nemá. Cíle jsou subjektivní podobou potřeb a zájmů. Jsou formovány i deformovány vědomím. Subjektivně odrážejí objektivní skutečnost, ale i zvláštnosti subjektu, který je vytváří. Člověk, nejedná-li bezděčně, instinktivně, vždy si vytváří cíle, které pak úspěšně či neúspěšně uskutečňuje praxí. Charakter cílů, které si člověk před sebe klade, je vždy závislý na podmínkách, v nichž žije. Člověk bez cílů je zbytečný pro svou společnost; stejně tak zbytečný je cíl bez prostředků k jeho realizaci.

Cíl má vždy dvě stránky:

  Tyto dvě stránky jsou spolu vždy v dialektické jednotě, jsou vnitřně rozporné. Jednotlivec mívá tendenci klást si cíle vyšší či nižší, než odpovídá jeho podmínkám. Obě tyto stránky jsou však vždy konkrétně historické. Člověk nemá žádné cíle jednou provždy. I cíle se vyvíjejí, jsou vlastně procesem. Vztah obou stránek pak charakterizuje kvalitu cíle:

  Cíl je projevem vědomí, je vnitřním, aktivizačním momentem v životě člověka. Je poznáním, ovlivňováním a využívání existujících rozporů a zájmů. Má svou racionální i emotivní stránku, je kritickým hodnocením poznaného. Je motivem, který určuje způsob a charakter jednání lidí.

Cíl je kritickým poznáním současného i budoucího

  Vznikne-li cíl, stává se pro člověka vnitřní nutností. Cíl i svoboda jsou možné pouze tam, kde si člověk na základě poznání podřizuje subjekt. Cíl vychází z potřeb a zájmů člověka.

Cíl je subjektivním odrazem potřeb a zájmů

Přání

  Předstupněm cíle je přání, kdy člověk často více citem než rozumem po něčem touží. Je to cíl, který má jen nepřesné obrysy a k jehož dosažení ještě všechno chybí.

Přání, tj. cíl, ke kterému chybí dostatek poznání, prostředků nebo vůle

 

Prostředek

  K dosažení cíle je třeba disponovat s prostředky. Prostředek, to je nástroj, kterým subjekt působí na objekt. Vždy stojí mezi objektem a subjektem, nikdy ne nad nimi. Vždy stojí mezi realitou a cílem, nikdy ne nad nimi. Prostředek neexistuje sám o sobě, vždy jen ve spojení s cílem. Vznik prostředku není možný bez cíle, cíl nikdy není možný bez prostředku. Prostředek je součástí podmínek. Prostředek musí odpovídat cíli. Nesmí znemožňovat jeho dosažení, nesmí jej diskreditovat. Prostředek může mít materiální i ideální povahu. Stejné prostředky mohou být použity k dosažení různých cílů, k dosažení jednoho cíle mohou být použity různé prostředky.

Prostředek je jednotou cíle a objektu

  Každý prostředek, jakmile jej jednou člověk vytvoří, může být použit proti němu i proti jeho cílům. Každý prostředek může být lépe uchopen protivníkem než jeho tvůrcem. Žádný prostředek nic nezmůže bez aktivní činnosti člověka. Žádný prostředek není samoúčelný. I sebelepší prostředek může být použit ke špatným cílům. Prostředek bez cíle je pro člověka zbytečnou přítěží.

Každý prostředek může být využit, nevyužit i zneužit

Realizace cílů

  To je aktivní vztah subjektu a jeho nástroje, prostředku a cíle. Je to proces změny objektu, bez objektu je cíl bezpředmětný. Člověk realizuje své cíle tak, že vstupuje do vztahu s prostředkem, který klade mezi sebe a cíl. Bezprostřední vztah má tedy s prostředkem, nikoliv s  cílem, ten je zprostředkován. Běžnou chybou člověka je, že ve svém vědomí oddělí prostředek a cíl, zamění je a  podlehne iluzím.

Účel nesvětí prostředky - prostředky často znesvěcují cíle

  Existují cíle krátkodobé a dlouhodobé. Nelze je zaměňovat, nelze se spokojovat s dosažením krátkodobých cílů. Jakmile je jeden cíl dosažen, vytváří možnosti dosažení cílů dalších. Lidská činnost, to je celoživotní proces kladení a realizování cílů. Žádný cíl není dost vysoký, je-li realizovatelný. Každý cíl je zbytečný, jestliže si pro jeho splnění neumíme vytvořit podmínky.

Předpokladem úspěchu je vždy soulad cílů a prostředků se zájmy subjektu
a pravdivé poznání

  Lidstvo své cíle nevymýšlí libovolně, ale vždy tehdy, když se k nim svým dosavadním vývojem přiblíží, když jsou vytvořeny podmínky k jejich uskutečnění, když je možnost vytvořit prostředky pro jejich realizaci. V tomto smyslu jsou lidské cíle zákonité, jsou projevem nutnosti a je jen náhodou, v hlavě kterého jednotlivce se rodí. Nové prostředky nutí člověka hledat nové cíle a naopak nové cíle si vyžadují nové prostředky.

Cíl vzniká současně s prostředky řešení

  Každý svůj cíl realizuje člověk ve společnosti, která je neodmyslitelnou, dokonce základní součástí podmínek. Ve společnosti však existují i jiné subjekty a jiné zájmy. Čím silnější a protikladnější jsou, tím více ovlivňují výsledek jakéhokoliv úsilí člověka. Čím více lidí se cíl dotýká, tím více se výsledek může odchylovat od cíle.

Výsledek je vždy odrazem křížících se zájmů a cílů


  Jakákoliv lidská činnost tedy pramení z potřeb a zájmů člověka, především hmotných. Ty jsou vždy do určité míry člověkem poznány a přetvořeny jeho vědomím, nabývají podoby cílů, a teprve poté jsou realizovány. Zda a jak realizovány budou, to je ovlivněno zvolenými prostředky a také tím, do jaké míry se tyto cíle kříží s ostatními zájmy, jež ve společnosti existují i silou, jakou budou hájeny.

  Výsledek je téměř vždy do poslední chvíle neurčitý, je vždy kompromisem a je pokaždé zákonitý i nahodilý současně.

Činnost společnosti je nejsložitějším procesem v přírodě.
Každý, kdo ji chce pochopit, ji musí začít studovat tam, kde začíná,
tedy u hmotných podmínek, potřeb a zájmů.
Bude-li studovat pozorně, dostane se i k idejím, které je zdůvodňují,
ale nemůže od nich začínat.

Dále k úloze boje ve společenosti