Pokrok není možné dokázat, ale lze ho rozpoznat.

  Pokrok                                      Immanuel Kant

  Společnost není stále stejná. Mění se, vyvíjí, tedy je v pohybu. Společenský pohyb je nejvyšším, nejsložitějším druhem pohybu hmoty, jaký byl dosud poznán. Obsahuje v sobě všechny nižší druhy pohybu, např. mechanický, chemický, biologický; i vědomí, které je také pohybem. A jako každý jiný pohyb, má i ten společenský své zákony a zákonitosti. Jde pouze o to je poznat a využívat, tak jako v každé jiné součásti přírody.

  Tento pohyb zkoumají společenské vědy. Paleontologie a archeologie se zabývají prehistorií, tedy změnami zvířecího a prvotně pospolného stavu lidstva, tedy pohybem dávno minulým. Historie studuje vývoj společnosti na základě pramenů písemných, tj. období po vzniku tříd, které rozšíření písma umožnily, jinými slovy studuje období civilizace. Sociologie, politologie, statistika i mnohé další vědy studují pohyb současný. Prognostika se snaží předvídat budoucí společenský vývoj. Nemohou zjišťovat pouze stav, protože by nic nepochopily, musí studovat společnost v procesu změny; to je jediný způsob, jak ji vidět pravdivě. Filozofie zkoumá nejobecnější zákonitosti, příčiny, okolnosti a směr pohybu společnosti v celém jejím vývoji.

Dějiny lidstva jsou společenským pohybem

  Společnost je složitým hmotným systémem, je vysoce organizovanou hmotou a jako takovou ji nezbytně musí vidět každý badatel, má-li dojít k pravdě. Musí v ní hledat pouze to, co v ní je, a nesmí do ní vkládat nic, co tam není. Zvláště ne své představy, bohy, iluze či ideje, které byly vytvořeny jindy a jinde, za jiných společenských podmínek.

  Pravdivé poznání společnosti a jejího pohybu je možné jen tehdy, vidí-li badatel ve správném vztahu dva faktory, které v jejím vývoji působí: nutnost a nahodilost. Nutnost je projevem podstatných vztahů, tedy zákonů, nahodilost je důsledkem vztahů nepodstatných, které se v daném okamžiku zřetězily tak, že zasáhly podstatu. Oboje vždy působí společně, ani jednu stránku společenského pohybu nelze absolutizovat či podceňovat. I zde však platí, že nahodilost je projevem nutnosti. Žádná nahodilost nemůže způsobit to, co je nemožné, každá nahodilost vždy ve svém důsledku směřuje k nutnosti.

Pohyb společnosti je vždy současně zákonitý i nahodilý

Zákonitosti společenského pohybu

  Každé hmotné prostředí v sobě obsahuje podstatné, nutné, stálé a opakující se vztahy, které v něm působí, a které se stávají zákony tohoto prostředí. Společnost není výjimkou, ať to kdokoliv popírá. I ona má své zákony, které ve svém spolupůsobení vytvářejí zákonitosti, jež se ve vývoji společnosti projevují. Jde jen o to poznat je a využívat, tedy uvést svou činnost do souladu s nimi, tak jak je to běžné a samozřejmé v ostatních částech přírody.

  Poznání společenských zákonů a zákonitostí však má své zvláštní obtíže. Ony totiž působí ve společnosti pouze a výhradně prostřednictvím činnosti lidí, majících vůli a vědomí. Jejich vědomí je různé a jejich vůle se kříží, vzájemně se popírají, bojují spolu, prosazují se a podřizují, takže to na první pohled vždy vypadá, jako když je každá událost ve společnosti výsledkem vůle a vědomí lidí, nikoliv určitých zákonitostí. Svou činnost lidé vždy zaštiťují, zdůvodňují či zakrývají idejemi, které si neustále vytvářejí, takže to při dalším zkoumání může vypadat tak, že společenský pohyb je výsledkem zápasu idejí.

  Ve skutečnosti však právě ona záměrná, proti sobě působící činnost lidí a jejich skupin vytváří stejný chaos, jako když v přírodě proti sobě působí slepé, vědomím nevybavené přírodní síly. A také v tomto prostředí se nakonec vždy prosadí určitá nutnost vytvářená zákony a zákonitostmi společenského vývoje, ať tomu člověk chce či nikoliv. Člověk může zákonitosti společenského vývoje popírat, může působit proti nim, dovede jejich účinky předvídat, urychlovat i brzdit, ale nakonec se jim vždy podřizuje stejně tak jako zákonům přírodním. Měnit je může pouze tak, že změní společnost, a tím vytvoří zákonitosti nové.

Tak jako přírodní zákony nepůsobí jinak než prostřednictvím pohybující se hmoty,
tak i společenské zákony nepůsobí jinak než prostřednictvím činnosti lidí

Řada z těchto zákonů již byla poznána. Mnohé dosud ne. Mezi nejznámější objevené zákony patří např.:

  Tyto i mnohé další zákony ve své kombinaci působí v rozmanitých podmínkách, rozdílně modifikovány různými silami, a to vše vytváří tendence, tj. zákonitosti, podle kterých se společenský pohyb s mnoha oklikami ubírá. Tento pohyb je nezávislý na vědomí a vůli jednotlivců, ti jej mohou brzdit či zrychlovat, chápat či nechápat, chtít či nechtít. Jejich vědomí a vůle většinou působí proti sobě a vzájemně se ruší. Tento pohyb se koneckonců prosazuje ne prostřednictvím jednotlivých vůlí, ale prostřednictvím činnosti velkých lidských skupin i proti jejich vůli.

Dějinný pohyb je pohybem objektivním

Příčiny pohybu společnosti

  Tak jako v jiných součástech přírody jsou rozhodujícími rozpory působící uvnitř daného celku. Rozpory vnější se stávají určujícími pouze tehdy, přerostou-li do rozporů vnitřních a podstatně je ovlivní.

Příčinou společenského pohybu jsou rozpory uvnitř společnosti

Způsob společenského pohybu

  Rozpory jsou řešeny bojem. V živé přírodě a ve společnosti obzvlášť je to daleko zřetelnější než v přírodě neživé. Tento boj má nesčíslné množství podob i forem a nové se neustále vyvíjejí. Je to boj zřetelný i nezřetelný, skrytý či otevřený, mírný i prudký, násilný či nenásilný, krvavý i nekrvavý. Ale vždy je to boj. Protože jinak to lidé neumí.

  Vývoj společnosti, tak jako všeho ostatního, je jednotou přetržitosti a nepřetržitosti, jednotou kvantitativních i kvalitativních změn. Pomalé, postupné změny ve společnosti bývají označovány jako evoluční. Rychlé, zásadní proměny ve společnosti jsou zpravidla nazývány revolucemi.

  Jednotlivé součásti společnosti se často vyvíjejí zdánlivě odděleně, jejich vývoj se v určitých okamžicích spojuje a umocňuje, jindy opět jakoby odděluje. Mění se materiální i duchovní stránka, někdy zdánlivě odděleně, jindy zřetelně spojitě, ale vždy spolu souvisí. Kvalitativní skok přinášející zásadní změnu společnosti, po níž následuje proměna všech jejích jednotlivých stránek, je nazýván sociální revolucí.

Pokrok

  Tak, jako v ostatní přírodě je i ve společnosti zcela patrná převládající tendence vývoje směrem od jednoduššího ke složitějšímu. Je to charakteristický rys vývoje na jeho vzestupné linii, platící v období, v němž se tvořila naše Země, v němž se vyvinul a žije člověk. Po vzniku života nabyl tento trend i  podobu směřování od méně organizovaného k organizovanějšímu, a po vzniku lidské společnosti navíc i od nižšího k vyššímu.

   Každý živý organismus má v sobě geneticky zakódované některé pudy, které mu umožňují přežívat, minimálně pud sebezáchovy a pud rozmnožovací. Nejsou jen jeho výlučnou vlastností, opakují se v různé intenzitě u všech příslušníků jeho společenství. S rostoucí sociální organizovaností tohoto společenství, která se vyvinula dlouhodobým společným vývojem, se rozvíjí i puzení organismu organizovat se, alespoň při nutnosti přežít. Živý tvor hledá ochranu v hejnu, stádě, smečce, společně chrání mláďata či životní prostor, společně loví, houfuje se před dlouhým tahem, každý druh jinak; předává si informace o nebezpečí či zdrojích potravy, jeho pud sebezáchovy se projevuje jako sociální vztah. Čím více potřebuje své společenství k přežití, tím silnější je genetická informace, neboť jedinci, u nichž sociální chování nebylo vyvinuto, zanikli a nerozmnožili se, a tudíž nepředali negativní informaci dále. Ať si individualisté a sobci myslí cokoli, u člověka je tento "sociální" pud sebezáchovy velmi silný.

  Všem živým organismům příroda občas a často i pravidelně mění životní podmínky tak, že na tuto změnu musí kolektivně reagovat. Dokud byl člověk ještě zcela v říši zvířat, reagoval na tyto změny podobně, například migrací. Po dlouhou dobu měl výhodu v tom, že bylo kam migrovat. Postupně se však rozmnožil natolik, že už nebylo kam; každé nové území již bylo obsazeno, tudíž i vyčerpáváno, a bylo nutno získat jej bojem.

  Všechny živé organismy však mění životní podmínky i samy sobě; tím, že spotřebovávají své přírodní prostředí a zanechávají v něm jen nepoužitelný odpad. A potom buď migrují, jsou-li toho schopny, mění svůj způsob obživy, a nebo vyhynou. Člověk nebyl výjimkou. Byl však na jedné straně ve svém životním prostředí bezbrannější než jiní, byl přírodou vybavenější k proměnám způsobu života než ostatní a byl společenštější. To způsobilo, že se mohl od okolní přírody postupně odlišovat. Počal reagovat na změny svých životních podmínek tak, že začal pracovat a při tom myslet, hledat nové zdroje, a to vše mohl dělat jen tehdy, měnil-li sám sebe. Došlo k prvnímu pokroku. Lidstvo, chtělo-li přežít, muselo se rozvíjet.

Společenský pokrok je taková proměna chování a myšlení společnosti,
která jí umožňuje lépe a déle přežívat v měnících se podmínkách.
Je vyvolána touto změnou podmínek a vůlí přežít ji.

  Společenský pokrok, je nezávislý na vědomí jednotlivců, i když probíhá jen za jeho aktivní účasti. Člověk je k pokroku nucen tím, že příroda mění podmínky jeho života a on sám svým životem mění přírodu. K pokroku nedochází proto, že je člověk chytřejší, i když to tak zblízka vypadá. Člověk je chytřejším proto, že chce přežít. Je k pokroku nucen dokonce tím více, čím rychleji se rozvíjí, je nucen měnit svůj způsob výroby, vztahy z něho vyplývající, formu své organizace i své myšlení. Rozvoj vědomí tedy nebyl příčinou, ale důsledkem pokroku, přičemž dialekticky pokrok zpětně ovlivňoval.

Společenský pokrok je objektivním procesem, je projevem pudu sebezáchovy společnosti;
je řešením rozporu mezi potřebami a zdroji lidstva

  Od počátku lidstva se pokrok nemilosrdně prosazoval na úkor biologicky slabších. Po vzniku třídní společnosti probíhal se stejnou bezohledností i na úkor těch, kteří byli slabší ekonomicky. Byl to vždy rozporný proces, v němž pokrok byl pokrokem pouze pro někoho, běžně i pro menšinu. Čím rychlejší byl, tím krutější. Řeší-li člověk rozpor mezi svými zdroji a potřebami na úkor druhých, oddaluje tím vždy skutečné řešení a zpomaluje svůj rozvoj. Po celou dobu existence člověka tomu tak však bylo.

Cílem komunistů je odstranit bezohlednost pokroku, probíhajícího někde rychle, ale na úkor druhých

  Společenským pokrokem je posun společnosti k vyššímu vývojovému stupni vcelku nebo v jejích jednotlivých stránkách. Je to postup organizace lidského druhu od nižšího k vyššímu, od jednoduššího ke složitějšímu. Základ pokroku leží v rozvoji jeho výrobních sil, od něhož se odvíjejí a na nějž zpětně působí stupeň uspořádání jeho společenských vztahů i dosažené poznání.

Každý pokrok je vnitřně rozporný,

    přináší sebou převládající stránky, člověkem hodnocené pozitivně, ale obsahuje i stránky člověkem hodnocené negativně, tedy vývojové prvky, které bude nutno dále překonávat. Pozitivní stránky umožňují člověku lepší přežití teď hned, ty negativní, které je vždy nerozlučně provázejí, vyvolávají vždy potřebu dalšího pokroku.

  Pokrok je pouze celkovou tendencí, která obsahuje i mnoho zvratů a stagnací. Dílčí pohyby obráceného směru, od vyššího k nižšímu, od složitějšího k jednoduššímu, se nazývají regresem. Mezi oběma směry společenského pohybu existují rozpory. Pud sebezáchovy člověka však zatím vždy nechal historicky zvítězit pokroku. Pokrokem je to, co člověka osvobozuje od závislosti na rozmarech přírody a zbavuje jej nevědomosti i závislosti na vůli těch, kteří jej utiskují. Lidstvo vždy nakonec, často po dlouhé době a mnoha peripetiích, zvolí to, co mu umožňuje lépe žít a rozvíjet se.

Každý pokrok ve společnosti sebou vždy přináší určitý dílčí regres,
který bude nutno teprve dalším vývojem překonat

  Vývoj nikdy neprobíhá po jediné linii, uskutečňuje se vždy metodou pokusu a omylu, s nejrůznějšími výsledky, z nichž některé zanikají, jiné jenom přežívají a pouze některé vítězí a stávají se převládajícími - představují skutečný pokrok. Jen to, co v konečném důsledku vede k lepší a delší budoucnosti lidstva, je pokrokem.

Pokrok, tj. objektivní soulad měnícího se světa s měnícími se zájmy lidstva jako celku.
Odraz tohoto vztahu jednotlivci, skupinami a třídami je vždy subjektivní.

   Pokrok nemusí být uznán všemi; to, co jedni považují za krok vpřed, jiní považují za krok vzad. Nemusí být dokonce uznán nikým ze současníků. Pokrok, jakkoliv je subjektivně interpretován, je kategorií objektivní. Jeho kritériem je společenská praxe. Žádný pokrok není absolutní, žádný není konečný. To, co bylo pokrokem včera, bude překonáno dalším pokrokem zítra.

  Někteří filozofové existenci pokroku neuznávají, a tento pojem odmítají. Ne proto, že by pokrok nedokázali spatřit, ale proto, že by museli říci, co dnes pokrokové je a co není; že by museli uznat dnešní společnost nikoliv za definitivní, ale za přechodný stav, který bude nahrazen něčím jiným a vážně se zabývat tím, jakým směrem se lidstvo musí vyvíjet, má-li přežít.

Mírou každého lidského pokroku je rozvoj výroby

  Nic však netrvá věčně. I člověk a jeho planeta jsou jevem přechodným. Může to trvat tisíce, statisíce či miliony let, ale jednou nastane sestupná linie a po ní konec Země, celé sluneční soustavy či ještě větší části vesmíru. Tak jako člověk nedohlédne ke svým počátkům, nespatří ani svůj konec.

Lidstvo se však vyvinulo natolik,
že si svou sestupnou vývojovou tendenci může přivodit samo

  Může tak učinit neodpovědným hospodářským využíváním přírody, nukleární, chemickou či biologickou válkou, ale i nerozumným uspořádáním svých sociálních vztahů, které může vyvolat společenské konflikty globálního charakteru, celé lidstvo ohrožující. V tomto stadiu vývoje je v rukou člověka možnost obrátit směr vývoje od vyššího k nižšímu zpět a přivodit si svou vlastní zkázu.

A tomu chtějí novým uspořádáním společnosti zabránit komunisté

Dále k ekonomice